Ženám stejné odměny jako mužům!

Z debaty ministryně Marxové a senátora Kubery v Moravcově pořadu na ČT mě zaujala zejména ta část, kdy se bavili o nerovnosti v odměňování za práci mezi muži a ženami, která je prý u nás stále příliš velká.

To je velmi šťavnaté a dobře uchopitelné téma. Kdyby se ho ujali nějací vhodní genderoví aktivisté, mohli by hned organizovat demonstrace a protestní pochody třeba pod heslem „Ženám stejné odměny jako mužům“, které jsem použil v titulku. Asi by to bylo ale vlamování se do otevřených dveří. Většinou to tak funguje i bez protestů. Ministryně Marxová sice tvrdila, že ne, neboť ženy prý dostávají často třeba nižší osobní ohodnocení než muži.

Vlastně je jedno, jestli spolu debatovali Marxová a Kubera, nebo někdo jiný. Vždycky půjde o souboj mezi socialistickým a liberálním přístupem, o státní dirigismus na jedné straně a svobodu jednotlivce na straně druhé. Podle socialistického přístupu, reprezentovaném v tomto případě ministryní Marxovou, by měl stát nějakými opatřeními zajistit snižování rozdílů v odměňování za práci mezi muži a ženami, podle liberálního přístupu, představovaném v televizní debatě senátorem Kuberou, nic takového žádná opatření zajistit nemohou. Jak to tedy je? Statistiky nejspíš nelžou, když tvrdí, že muži dostávají za stejnou práci v průměru vyšší odměny než ženy, a že ten rozdíl je v Česku větší než v řadě jiných zemích. 

Předně si musíme vyjasnit rozdíl mezi mzdou a platem. Zjednodušeně: mzdu dostávají zaměstnanci v soukromém sektoru a plat zaměstnanci ve státní sektoru. Jakou bude mít zaměstnanec soukromé firmy mzdu, záleží na zaměstnavateli a na konkurenci, jež určuje cenu té které práce na trhu práce. Mzda se pak skládá z pevné (paušální) a pohyblivé (prémie, odměny apod.) částky, přičemž pohyblivá částka nemá teoreticky strop. Plat je ale stanovován podle platového tarifu, který se skládá z platové třídy a platového stupně. Platová třída definuje, co zaměstnanec dělá a jak je to náročné. Platový stupeň záleží na odpracovaných letech, popřípadě dosažené praxi. K tomu mohou být vypláceny různé příplatky, jejichž strop je ale vždy daný. Podstatné pak je, že platové podmínky neurčuje zákon, nýbrž nařízení vlády ČR. 

Píšu o tom proto, že když Marxová hovoří o tom, že jsou ženy odměňovány za práci méně než muži, vidí před sebou například úřednici nějaké státní instituce. A v případě platů lze jistě učinit opatření ke zmírnění těchto rozdílů. Ta opatření sice nebudou v praxi fungovat, nicméně vejdou v platnost a formálně se učiní spravedlnosti v odměňování zadost. Jak ale přimět soukromou firmu, aby odměňovala stejně dejme tomu muže, který pracuje přesčas, v noci, o svátcích a víkendech, a ženu, která práci mimo zákonem stanovenou pracovní dobu odmítá, každý den ve čtyři odpoledne skončí, neboť musí jít pro děti, nakoupit, uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit, občas si bere paragraf...? A to je pouze jedna modelová situace. Variant může být řada. Podstatou je, že soukromý zaměstnavatel platí víc toho, kdo je pro něj z hlediska jeho zájmů větším přínosem.

Mám dvě dcery, jež se nedávno na téma rozdíl v odměňování mezi muži a ženami bavily. Ta mladší pracovala vždy v soukromých firmách, je svobodná, bezdětná, její kariéru nikdy nezabrzdila žádná mateřská dovolená, je ochotná pracovat kdykoli, kdy je to potřeba, a tak nepociťuje žádný rozdíl v odměňování svém a svých mužských kolegů. Je navíc schopná, takže je odměňována víc než řada mužů vykonávajících stejnou práci. Starší dcera napřed říkala, že neopodstatněné rozdíly v odměňování mužů a žen existují. Že zaměstnavatelé radši ohodnocují muže než ženy, protože je považují za cennější zaměstnance. U mladých žen totiž předpokládají, že půjdou na mateřskou a pak rodičovskou dovolenou, a když se z ní vrátí, budou upřednostňovat péči o dítě (děti) a rodinu před pracovními úkoly. Starší dcera přitom pracuje léta v instituci, kde je placená státem a pobírá tedy tarifní plat. Navíc se nedávno rozvedla a je tedy rozvedenou matkou s malým dítětem, takže pociťuje problémy z této situace plynoucí, které se jí já a moje manželka snažíme jako prarodiče ulehčovat.

Nakonec se ale obě mé dcery shodly na tom, že rozdíly v příjmech mužů a žen nejsou ani tak způsobeny svévolí a zlovůlí zaměstnavatelů, jako spíš situací ve společnosti. Abych to objasnil. Stále se totiž předpokládá, že žena bude pečovat o děti, o rodinu a zajišťovat manželovi servis, kdežto muž bude pečovat pouze o svou práci, zkrátka klasické schéma – žena se stará o rodinný krb, muž je živitel rodiny. Jinými slovy, pro muže, který se ožení a pořídí si rodinu, se z hlediska jeho pracovní kariéry mnoho nezmění, kdežto pro ženu, která se vdá a přivede na svět dítě (děti), se v jejím pracovním uplatnění změní prakticky všechno.

Samozřejmě, že se stav společnosti mění. Ženy ve stále větší míře budují své pracovní kariéry, snaží se být ekonomicky nezávislé, odmítají být uvázány pouze k dětem a rodinám a chtějí těchto svých cílů ve stále větší míře dosahovat vlastními silami a nebýt přitom závislými na „milodarech“ státu, který lidem vrací zlomek toho, co jim dříve sebral daněmi, zejména pak zdaněním práce. Navíc to povětšinou přerozděluje jiným lidem, než kterým to sebral, takže podporuje především lidi, kteří programově žijí ze sociálního systému, jejž zhusta zneužívají a podvodně získávají nejrůznější dávky, zatímco člověk, který nikoli vlastní vinou spadne do svízelné finanční situace, většinou nedostane nic nebo jen málo, neboť v tom neumí chodit. 

Chci tím říct, že zákony týkající se daní a práce, stejně jako záchranná sociální síť mají být nastaveny vzhledem k lidem, kteří jsou poctiví, odpovědní a chtějí pracovat a nikoli vzhledem k tomu, aby mohl „v pohodě přežít“ úplně každý. K tomu se ovšem nedobereme žádnými nesmyslnými opatřeními na snižování rozdílů v odměňování mužů a žen, stále většími ingerencemi státu do životů lidí, větším přerozdělováním, genderovými studiemi a jinými socialistickými nápady.