V článku „Komunistická pohádka o skvělých potravinách“ jeho autor Petr Karafiát napadl mýtus, který podporují dnešní komunisti a jiní nostalgici a trochu míchá kvalitu potravin s jejich tehdejším nedostatkem a malým sortimentem.
Článek má velkou čtenost (momentálně šestou nejvyšší) a obrovskou diskuzi, což svědčí o tom, že jde o přitažlivé téma, ke kterému má kdekdo co říct a touží to sdělit, jakož i polemizovat s jinými názory. Problém však je, že tento námět nelze pojednat ani přibližně objektivně. Například je faktem, že tenkrát nebyl dostatek potravin, ale rovněž, že až na výjimky nikdo netrpěl hladem. Ovšem nespornou skutečností je, že sortiment byl tehdy nesrovnatelně chudší než dnes, že se spousta věcí musela shánět, že se na kdeco stály fronty a když některé potraviny člověk nekoupil v době, kdy je přivezli do obchodů tehdejší řídké obchodní sítě s krátkou otvírací dobou a neochotným personálem, měl prostě smůlu. A pokud člověk šel do krámu před zavíračkou, dostal hadrem na podlahu přes nohy a když něco namítal, možná i přes hubu.
Mnozí však tvrdí, že ve výrobě potravin jsme byli tehdy soběstační. Určitě! Patrné to bylo hlavně, pokud jde o mořské ryby, jižní či tropické ovoce, kávu, kakao a řadu dalších druhů. Ten sarkasmus je tady kvůli tomu, abych ilustroval, že soběstačnost v potravinách je iluzí už od časů, kdy lidé chtějí jist i to, co se nepěstuje, nechová a nevyrábí v jejich domovině. Jinou věcí pak je, že se v oblasti potravin situace s léty měnila, a to po všech stránkách, tedy i kvality. Člověk už je však zařízen tak, že má tendenci si minulost idealizovat, protože zlé a špatné vzpomínky se z paměti vytrácejí rychleji a více, než ty dobré, a to se týká také chuti. Proto nám ve vzpomínkách chutná socialistický gothaj nebo imitace jako ambrosie.
Co si však pamatuji dobře, že lidé tenkrát na potraviny nadávali, snili o kvalitě a chuti potravin za první republiky a pachtili se po laskominách z kapitalistického zahraničí, které byly k mání jen v Tuzexu a v některých specializovaných prodejnách, jako byla třeba ta francouzská v Praze, kde lidé například kupovali jak diví z mého pohledu dosti odpornou hořčici Amora. Ti nejstarší lidé pak vzpomínali na skvělé potraviny za Rakouska-Uherska, kdy bylo podle nich vůbec všechno vynikající a všeho celá kupa za babku. Jistý reálný základ to má, neboť jim uvízlo v paměti prudké zdražení po první světové válce. Například v roce 1914 se koupilo za 10 korun brambor 132 kg a v roce 1920 už jen 43 kg, poměr 1914/1920 byl u vajec za 10 korun 108/10 kusů. Vznikl z toho dnes už dávno otřepaný fór: Jó za Rakouska deset deka salámu, to bylo nákýho salámu a jabka byly tak velký, že se jich kolikrát do tuctu vešlo jen deset.
Chci tím sdělit, že řeči o skvělé kvalitě potravin za socialismu mají asi tak stejnou relevanci jako zmíněný vtip. Podle mého dobře to vystihl jeden můj známý: Kdejaká osmdesátiletá babička si naříká, že jí dnešní jídlo tak nechutná, jako to, co jedla ve dvaceti a zapomíná na to, že i chuťové buňky stárnou, trávení nefunguje tak dobře a navíc že ve dvaceti byla furt hladová a jedla by i hřebíky a že je to stejné, jako by říkala, že dnes už ten sex není, co býval. Myslím, že je zbytečné lkát nad kvalitou tehdejších potravin, které se ustavičně sháněly a často ani nedostaly. Spíš bychom měli kvitovat, že je dnes prakticky všechno, na co si vzpomenete, můžete si to koupit víceméně kdykoli a obchodníci se mohou přetrhnout, aby vám to prodali. Jistě je to třeba chápat jako lehkou nadsázku. Bezesporu, že někde na samotě uprostřed lesů v neděli večer, když vám ještě k tomu klekne auto, s tím bude i nyní problém a že sem tam nějaká prodavačka či prodavač jsou od nátury protivní a občas dají této své vlastnosti volný průchod.
