Z Čechů nevyprchalo komunistické myšlení ani po 35 letech

O tom, že se řada lidí u nás ani po více než pětatřiceti letech nedokázala zbavit komunistického myšlení a dědictví, přesvědčil čerstvý střet herce Pavla Nového a předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné.

Ilustrační obrázek – Microsoft Designer

Pokud jde o mě, nikdy se nesmířím s tím, že u nás může existovat strana s názvem komunistická. Je to zhůvěřilost a anachronismus, který v žádné jiné postkomunistické zemi Evropy nemají. Na to, že sice lze zakázat komunistickou stranu, ale nikoli komunistické myšlení a smýšlení, poukazovali ovšem lidé, kteří po sametové revoluci odmítli zákaz komunistické strany. Václav Havel navíc tvrdil, že by nebyl demokrat, kdyby takový zákaz prosazoval. Vzniká však neblahý jev, že legální působení strany komunistů dává punc legálnosti i komunistickým myšlenkám, a hlavně komunistické ideologii, kterou se řídil bývalý komunistický režim, označený našimi zákony za protiprávní.

Avšak zpátky k přestřelce mezi hercem Pavlem Novým a předsedkyní současných komunistů Kateřinou Konečnou.

Pavel Nový například řekl: „Co z ní může vylézt, když její tatínek byl okresní tajemník KSČ a také její maminka byla vysokou členkou strany? Co mohla doma už od dětství pochytit, kromě základního vzdělání jenom bolševické blbosti.“ Připomněl také, že komunisté zavřeli jeho otce na pět let do uranových dolů. Z mého pohledu nemá smysl Konečné vyčítat konkrétní činy bývalého komunistického režimu, za které osobně nemůže. Má však smysl se jí stále ptát, jestli takové činy schvaluje? A když odpoví, že ne, zeptat se, jak může předsedat straně, která svou ideologii z minulosti nikterak nezměnila? A pokud bude tvrdit, že současní komunisté vyznávají odlišnou ideologii, pak se jí dotázat, proč jsou komunisté, když se údajně neřídí ideologií, která byla v minulosti jasně vymezena zejména Marxem, Engelsem a Leninem?

Konečná Novému odpověděla mimo jiné, že většina umělců za minulého režimu mu „věrně a s láskou sloužila“ a je tomu tak podle ní i nyní. Řekla také: „Jen nevím, kde berou pořád to vnitřní přesvědčení, že mají právo lidem neustále říkat, co je pro ně dobré. Každopádně žádnou zášť, na rozdíl od například Pavla Nového, necítím a vždy se na něj ráda podívám v komedii S tebou mě baví svět.“ To je ale demagogie. Kde bere soudružka Konečná přesvědčení, že může jako předsedkyně komunistů lidem říkat, co je pro ně dobré? A naopak – ve svobodné a demokratické společnosti může každý přece hlásat, co chce, když to není v rozporu se zákony.

A proč by měla Konečná cítit vůči Novému a potažmo obecně hercům nějakou zášť? Oni jí snad udělali něco zlého? Naproti tomu je Nového zášť vůči komunistům dost pochopitelná, když mu zavřeli otce do uranových dolů, kde dozorci s vězni zacházeli zrůdně. Další tvrzení Konečné, že většina herců minulému režimu „věrně a s láskou sloužila“, je zrovna od ní mimořádně odporné a licoměrné, když i vzhledem k svému rodinnému zázemí musí dobře vědět, že komunisté vytvořili svůj režim uzurpováním veškeré moci, krádežemi majetku a že tvrdě a často nelítostně potírali jakýkoli odpor proti němu, a dokonce i pouhý nesouhlas. Své odpůrce hlavně v 50. letech 20. století i vraždili a následný normalizační režim nikdy zvůli, brutalitu a vraždění jednoznačně neodsoudil a neudělali to ani současní komunisté.

Nicméně článek, který o slovní přestřelce mezi Novým a Konečnou referoval a z něhož jsem citoval, i diskuse pod ním dokazují nejen to, že jsou v mnohých lidech relikty komunistického myšlení hluboce zakořeněny, ale že jsou stále pravdivá slova francouzské historičky Francoise Mayer, která deset let po sametové revoluci vydala knihu Češi a „jejich“ komunismus. Napsala v ní například, že odvržení komunismu u nás nebylo jednoznačné, že jediní Češi si vzdor velké energii věnované různým způsobům distancování se od komunismu, ponechali komunistickou stranu, která se nevzdala ani názvu ani své minulosti.

Rozpor mezi přetrváváním komunismu v myšlení společnosti, jež se tehdy ráda hlásila a stále hlásí k antikomunismu, vysvětluje Francoise Mayer ambivalencí, kdy „způsob, jak se s minulostí vyrovnat, ukazuje na velmi rozmanité, až rozporné vidění nebo postoje“. Podle ní tady soupeřila nutkavá potřeba distancovat se od minulosti s jistou formou zapomnění nebo lhostejnosti a stále ve společnosti panuje nesoulad mezi obviňováním a známkami zakrývání. Mayerová si také všimla toho, že minulost se u nás používá daleko víc k napadání a nařčení, než „k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim“.

Zejména to poslední, co jsem zvýraznil tučně, platí bezezbytku i o pětadvacet let později od vydání knihy. Co jiného je třeba napadání voličů prezidenta Petra Pavla, které se objevilo i v diskusi pod zmíněným článkem, že na Hrad zvolili „kariérního komunistu“. A dokonce komunistka Konečná napadá například herce, že sloužili komunistickému režimu, tedy tomu režimu, který se řídil ideologií, kterou ona stále vyznává. Kdosi v diskusi pod zmíněným článkem napsal, že Nový nemá řešit, co bylo, ale co je teď. Dobrá, pokud se zaměřím na teď, tak mi z toho vychází, že Konečná je právě teď komunistkou, a právě teď lže a šíří demagogii. Nejsmutnější na tom však je, kolik lidí Kateřině Konečné její demagogii žere.

Zdroje:

https://in-lifestyle.cz/pavel-novy-kritika-predsedkyne-kscm-kateriny-konecne-rodina/

https://www.zakonyprolidi.cz/hledani?text=Z%C3%A1kon%20o%20protipr%C3%A1vnosti%20komunistick%C3%A9ho%20re%C5%BEimu

Francoise Mayer: Češi a „jejich“ komunismus, vydáno: 2009, Argo, originální název: Les Tchégues et leur communisme. Mémoire et identités politiques., 2004