Vrůstá do kamene (fotobáseň)

Je v Praze jeden park ve stráni, nahoře rozhledna a tam se to všechno kdysi dávno stalo. Zůstalo po tom jen pár útržků vzpomínek v hlavě a fotek, které čas ztemnil, rozmazal a pokryl patinou...

Celkem se toho o ní hodně navykládá,
třeba, že nosí k minisukni polobotky 
a do nich froté ponožky.
Skrývá tvář..., jakoby 
smutná v klidu lavičky 
o sloupek opřená... 

Když to rozvážím, nemám
co vysvětlovat.
Sedne si na trávu, usměje se
a jak když v mlze se ztrácí...
„Tohle já nemůžu,“ řekne.

A už je zase na lavičce...
Jestli dobře chápu, jádrem
jejího výkladu je tvrzení, že
nemůže..., ale co?
Mile a šibalsky na mě vykoukne
jedno její oko.

Nakonec 
mě nadobro přestane dlouhá 
chvíle tížit.
Jedna věc mi přece 
jen nějak vadí...,
jak tu stojí a vrůstá
do kamene.