Víno čiré radosti (pět básní)

Tyto básně jsem napsal nikoli proto, že mi třeba bylo smutno nebo snad veselo, ale z jakési potřeby, ačkoli je divné mít potřebu tvořit něco tak zhola nepotřebného, jako je poezie. Když už jsem je ale napsal...

Ultramarinový názor na svět 
Někde tam na mostě z prken,
kde chladno bývá vinou řeky
vždy o něco větší;
jsem si kdysi vytvořil
ultramarínový názor na svět.
Co všechno se mi tehdy zdálo modré.
Pomalý čas kamení
a také smích opilých dívek
ve čtvrt na tři ráno.
Ale i asfalt silnice, orosený
naší nevinností,
vzpomínáš?
Jak jsem tenkrát ukázal na kopec
kamsi k pradávnému městu Keltů
a říkal:
Tam někde musí stát
ten maják touhy mojí.
Měsíc se vyhoupl z mraků,
jakoby někdo otočil vypínačem
a všechno bylo rázem ještě modřejší.
Jak slzy z tvé pomyslné tváře
padají na zem listy kalendáře
a já
už se nikdy nedovím,
čemu ses tehdy tak nedětsky a cize
modře zasmála.

V kavárně na terase 
Nebylo divu,
že nám brzy došla řeč
v kavárně na terase,
když jsme tam seděli jen
kvůli její kávě se šlehačkou
a kvůli mému pivu.
Pět metrů pod námi se ozýval
ten směšně malý kousek asfaltu
a světa,
po kterém každou chvíli někdo spěšně přešel.¨
Zlostná mračna na obloze se chystala
co nevidět vybrečet svůj nesmyslný žal.
Žlutočerná vosa bezmocně
bzikala křidélky
v loužičce na pobryndaném laminátu.
Ona ani já jsme nevěděli nic
o žádném z těch lidí,
a přesto se za nimi rozběhli,
když spadly první kapky deště.
V nich se náhle rozpustily
a pak promíchaly
naše životy.
Sotva se ale bouřka přehnala,
šel honem každý opět po svém...
A jenom mokré podrážky bot v loužích
překvapeně mlasky-mlask mlaskaly;
tak už zase.

Roztávání
Jak ten neuvěřitelně nudný čas
táhl se ulicemi zamrzlého Brna,
v jedné z těch zapadlých uliček
v kavárně
v prvním patře
(daleko od Přerova a ještě dál od Prahy)
mísily se s kouřem
všechny tak známé a cizí
zvuky.
Cinkot
porcelánu,
zvonění
lžiček,
hlasy
a tlukot
srdcí
a jen studené tlamičky
akvarijních rybek
okusovaly řasy ze skla,
v tom neuvěřitelně nudném čase
snil jsem a snil
a má duše
se pomalu měnila
na křehký popel z cigarety
plešatého muže v brýlích a s knírkem,
jehož si neustále hladil palcem
a vypadal
jako nějaký režisér
z dob, jež se nevracejí.

Země nikoho
Svět je vlak a jede - kdo ví kam,
v mém kupé se mnou nikdo necestuje
- nikdo nenastoupí
- nikdo nevystoupí
a za okny očí náhle je
dech noci a chladu a vítr
kupí podél náspu závěje.
Slunce svítí slabě, mrazivě a mdle,
jiskra z komínu sotva zahřeje...
nebo, že by přece jen?
Je bílá tma!
Nic není a přece je: Polibek milenců
u domovních dveří - vlak
brzdí před stanicí,
bílou metelicí
vidím
dívku odcházet.
Cosi mi říká: Běž za ní, utíkej a hned!
... stojím a stojím... škoda...
byla tak blízko...
U čekárny čmuchá jakési podivné zvíře
- možná pes.
Vstupuji vánicí do bílé krajiny,
o níž se říká:
HIC SUNT LEONES!

A my, jak udivené děti svítání
A my, jak udivené děti svítání
přicházející z města,
usedli jsme do zelené trávy.
(Stůl, židle, ruce a nohy
v jedné rovině.)
Ještě nikdy
nebyla obloha tak blízko.
Snědli jsme housky
(se salámem)
a pak
dýchali už jenom
hořkou a trpkou,
opojnou
vůni země.
(Možná nám dnes nikdo neuvěří,
že
spřízněni s krajem,
krajinou objati
nechtěli jsme
žít
jen poezií,
a bude nás mít za pozéry,
což se zdá být přirozené.)
Když na to však teď,
s odstupem času
vzpomínám: To víno
čiré radosti v nás bylo.