Absurdní a hrozný začátek roku. Co se to děje se světem? Co se to děje s námi? Tolik lidí sevřel strach z viru, psychopatičtí vládci a hochštapleři z toho tyjí. Cvičí s námi a my posloucháme jako ovce. Pandemie a vakcíny naděje.
Nebo se lidé k vakcínám upínají marně a naivně? Jsou snad jen dalším nástrojem politického boje, války ideologií a mocenských zájmů? Geopolitických, jak se tomu říká odporným slovem. Sférické zájmy a vakcíny. Nikdy by mě nenapadlo, že budou lidé toužit, aby jim mocní zajistili nechat si píchnout do těla jakési svinstvo, aby se uchránili před ještě větším svinstvem, které strach a obludná propaganda proměnily v příšeru novodobého moru.
Zneužívání strachu, lpění na životě každého z nás, přirozené touhy po štěstí, radosti, dostatku a pohodlí, kvůli kterým jsou lidé ochotni trpět a vydržet ledacos, jen když na konci je naděje, že se jim vrátí šťastný život. Zneužití strachu, to je strašný nástroj ovládání. Nerad jsem se v životě k něčemu upínal, ani k životu ne, i když strach mám jako každý a žiji rád.
Přišel začátek března se třemi po sobě jdoucími smutnými výročími. Šéf nahoře (jak on jej nazýval) hned 3. března 1994 povolal k sobě na věčnost ani ne padesátiletého legendárního písničkáře Karla Kryla. O den později, 4. března 2020, skonal člověk řady talentů, ale především úžasný recitátor Miroslav Kovářík, který se dožil 86 let. A 5. března už v roce 1965 zemřel tragickou nešťastnou náhodou beatnický básník Václav Hrabě. Tři tvůrci, kteří ovlivnili můj život, jakož i životy mnohým jiných.
Nevím, jestli se znali Kryl a Hrabě, spíš ne. Avšak Kovářík, znalec tvorby obou, byl tím, kdo dokázal propojit jejich díla a připomínat je v době, jež jim nepřála. V době, která byla vymknutá z kloubů, což je další hnusné vyjádření. Podle řady aspektů se zdá, že se současnost oné době podobá. Nikomu se tomu nechce věřit, vždyť přece máme stále svobodu. Opravdu ji máme? Nechce se mi o tom přemýšlet, když se ale podívám do historie, vím, že si lidé často nasazovali sami a dobrovolně pouta.
Na konci ledna mi umřela žena. Našli jsme se náhodou před pětačtyřiceti roky a spoustu let hledali společnou řeč. Trápil jsem jí, byl jsem vždycky sobec a ona svatá, obrátila mě na správnou cestu, a proto jsme nakonec objevili štěstí a prožili dvanáct posledních krásných let. Vlastně byla krásná všechna ta léta vedle ní, protože jsme navzdory všemu drželi při sobě. A teď tu náhle není a pro mě je žít bez ní utrpením. Prý čas zahojí i nejhorší rány. Ale chci to?
Vždycky se mi líbila písnička Josefa Fouska „Až mě andělé“, kterou proslavil Petr Spálený. A teď mi v uších zní verše – „jenom své ženě chtěl bych říct / zůstaň pak se mnou chviličku“. Ač to v písni bylo míněno opačně, přesto ji o to marně já teď prosím… Navzdory všemu jsme drželi při sobě. Teď už vím, jak je to důležité. Nevím, jak tohle všechno, co jsem teď napsal, spolu souvisí. Nevím, ale cítím, že velmi. Držet při sobě, jen je důležité vědět s kým.
Zdroj YouTube
