Václave Havle, já chci jen kousek štěstí...

Je den po nedožitých osmdesátých narozeninách Václava Havla, posledního prezidenta Československa a prvního prezidenta České republiky. Čekal jsem až na dnešek, abych získal pro své vyjádření komparativní výhodu. Cha cha!

Co jsem tak přečetl zde v různých diskuzích a co jsem tak slyšel za léta názory na Václava Havla, nejvíc mi utkvěl v paměti postoj, co by se dal charakterizovat takto. „Celkový dojem z něj mám převážně pozitivní, ale..." a pak přijde výčet jeho skutečných i domnělých chyb, jeho špatných rozhodnutí a jeho nectností. Lidé také často uvádějí, že odmítají „zbožštění“ Václava Havla. Je velmi zajímavé, kolik lidí má vždycky obavy hlavně o to, aby se někomu nedostalo ani o krapet víc chvály, než si podle jejich mínění zaslouží. Havel jako člověk měl jistě chyby, měl i nectnosti a ne všechna jeho rozhodnutí byla správná a byla občas i motivovaná jeho horšími vlastnostmi. Ať mi ale někdo prozradí, kdo by si jako v jeho pozici a v situaci, jaká nastala po pádu socialismu, počínal lépe? A to vůbec nemluvím o tom, že ani zdaleka nerozhodoval o všem a ti, co ho dnes tvrdě kritizují, mu přičítají větší vliv, než měl a mohl mít. Je to paradoxní, když se zároveň brání Havlově adoraci.

Jenomže jeho význam a zásluha je v něčem jiném. Nebyl nikdo jiný v té době, za kým by se národ mohl sjednotit v odporu proti komunistické moci. Václav Havel, ať byl jaký byl, se stal symbolem, a to nejen doma, ale především ve světě a jako takový vydobyl naší vlasti výsadní postavení mezi postkomunistickými zeměmi. Havel byl známější a populárnější než celé Československo a pak Česká republika. Na to se zkrátka zapomíná. A co jsme s tím svým postavením pak provedli, to už je jiná kapitola.

Václav Havel se zhostil sice své úlohy symbolu natolik dobře, že k němu upínaly naděje mnohých prostých lidí, které ale on zkrátka nemohl vyplnit. Ale to, jak hrál roli symbolu, nebylo tím hlavním důvodem, proč k němu lidé obrazně „vztahovali ruce“, aby jim zajistil „kousek štěstí“. Skvěle to ve zkratce vystihl Jaromír Nohavica v písni „Pane prezidente“. Podstata tkví v tom, že lidé už odedávna spojují své naděje se spravedlivými, moudrými a laskavými vládci. Možná by tato tradice nepůsobila dnes už tak silně, nebýt rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., jeho 68 let trvajícího panování a jeho vzhledu kterým jako moudrý a spravedlivý vládce působil. Ani Tomáš Garrigue Masaryk nebránil tomuto zvyku prostého lidu. A všichni další prezidenti, přes komunistické až k Miloši Zemanovi se s tím svezli. Nepochybně tomu napomáhá i prezidentské sídlo na Hradčanech, kde dříve panovali králové a císaři. 

Snaze o adoraci Václava Havla se proto nelze divit. Zbožňování ovšem není na místě, ale ještě méně případné je patlat se v jeho nedostatcích. Havel byl osobností, v dějinách této země má pevné místo a naší úctu si zaslouží. Než se starat o to, aby se na něho nesneslo příliš moc chvály, bylo by možná lepší nedoufat, že nějaký prezident (či jiný politik) všechno vyřeší a každého zachrání, ale snažit se, aby se člověk uměl postarat sám o sebe a bez cizí pomoci. Bylo by rozumnější chovat se sebevědomě, žádat to, co člověku patří, na druhé straně si plnit povinnosti a chtít odpovědnost po těch, kteří ji mají a za to, co do jejich odpovědnosti přísluší a nepokoušet se sám vyhnout té své. Výměnou za to, by měl člověk velkou dávku jistoty, pokud se sám o sebe postarat z objektivních důvodů nedokáže, že se mu dostane důstojné pomoci.

Já vím, že je to přinejmenším futurologie, ale ještě spíš báje či pohádka. Zejména v našich končinách. No tak to tedy berte třeba jako pohádku o Havlovi.

A nakonec ještě písnička Pane prezidente Jaromíra Nohavici, když už o ni byla řeč.

Zdroj: YouTube