Už je někdo jiný: Bernské Harfy pro Píšťaly / 3

Radoslav Nop vstoupil osprchovaný do pokoje a zastihl Světlanu už v posteli po krk pod dekou. Ležela asi i ve stejné poloze, jako když si tu byl pro pyžamo a potřeby k mytí. Zdála se mu strnulá, ale a on sám sobě také.

     Světlana zřejmě nemohla přijmout jen tak, že  budou spát vedle sebe v manželské posteli jako muž a žena, co k sobě patří. Neuměla se s tím srovnat, vzdor svému holedbání, že jí nečiní žádné potíže spát s cizím chlapem v jedné posteli. Nop to ale neuměl také. Znají se sice léta, jsou prý přátelé a jednou spolu i souložili, ale tohle bylo něco jiného. Tenkrát to vzniklo spontánně, jako okamžité vzplanutí po oslavě a vliv na to měla i jistá ztráta sebeovládání kvůli přechozímu pití a společenskému dovádění. Tohle ale fakt byla docela jiná situace. Nop ani Mourková si s ní nevěděli rady.
    Radek vypálil na Světlanu svůj pověstný ničivý pohled, ale teď nijak nezabral. Nop, který s efektem svého uhrančivého pohledu počítal, zklamaně protáhl ksicht a vybavilo se mu, jak ho po večeři Světlana napomínala, aby brzdil, když si dával s Pepou třetího panáka a rázem mu připadala odporná a krajně nebezpečná. Určitě ji ta redaktorská banda zapojila do svého spiknutí proti němu a jeho chlastu; pomyslel si Nop. Leh si vedle ní na svou půlku postele a mlčel a ona taky nic neříkala.
    Světlana Mourková přemítala už od chvíle, kdy shodila župan a sedla si v noční košili na postel, jak přežije dnešní a další noci s Nopem vedle sebe. Vzpomněla si, jak se ještě doma snažila představit si tuhle cestu jako celek, ale nepodařilo se jí to a tohle se z toho vyklubalo. Než do Švýcar vyrazili, Světlana se zařekla, že se nebude do Radka strefovat, rýt do něj, ani ho provokovat, ale bude ho jen informovat, kudy jedou, co zajímavého je v okolí, nebo s ním probírat nebolestivá a nekontroverzní témata. Porušila to pouze na odpočívadle kousek před Feldkirchem a pak ji jednou Nop děsně rozčílil za Vaduzem. 
    To jak ji oznámil jen tak mimochodem, že stráví dvě noci a jeden den v Usteru u jakéhosi jeho známého. Nakonec to není tak zlé. Ti Hudkovi jsou fajn lidé, ač si chudáci myslí, že ona a Radek jsou něco jako manželé. Kvůli Radkovi s nimi Světlana musela tu hru na partnerství hrát, ale zajídalo se jí to. Na Nopově překvapivé informaci o přenocování v Usteru jí vztekalo pak hlavně to, že s ní zachází i tady jako s námezdní pracovnicí, které dává úkoly a nemusí jí nic vysvětlovat, respektive jen to, co potřebuje nezbytně vědět. Nop jí v redakci něco v tom smyslu naznačoval, že bude reprezentovat, řídit auto i program cesty a ona pracovat jako reportérka a jinak se nevědomě poveze, ale Mourková to nebrala moc vážně. Od doby, kdy se vrátila do novin, ji Radek sice záměrně přezíral, choval se k ní jako k nějaké elévce a dělal, že zcela zapomněl, co už spolu v novinařině prožili, natož aby ji bral jako rovnocennou kolegyni, ale Světlana si myslela, že do toho tuto cestu nezahrne. On v tom však pokračoval i tady. U Vaduzu si to ověřila.
    Nop se ve vztahu k ní zřetelně kochal svým vedoucím postavením. Vracel jí zřejmě to, co asi pociťoval, když ona byla šéfredaktorkou a on pouze jejím zástupcem. Světlana do jisté míry rozuměla tomu, že pro chlapa obecně a tím víc pro takového jako Radek je těžké se smířit s tím, že je podřízený ženě. Nejspíš proto vnímal její pokyny, co mu tehdy dávala, jako šikanu a vnucování svých názorů. Musel přece ale sakra poznat, že ho uznávám a že nebyla jenom moje vina, když se novinám nedařilo; řekla si teď znechuceně Mourková. Nyní je šéfredaktorem Nop, dokonce úspěšným a takhle hnusně jí to všechno dává vyžrat.
    Světlana ležela tiše na své půlce manželské postele umístěné proti oknu, koukala ven na noční nebe s několika hvězdami, slabě ozářené pouličními lampami a slyšela, jak Nop vedle ní klidně oddychuje. Asi už spí; řekla si. Bude po celodenním řízení auta utahaný; napadlo ji a uvědomila si, že o něm právě teď uvažuje, jakoby vážně byl jejím mužem.
    Opět si vzpomněla na svůj současný novinářský život v Bráně pod Nopovým šéfováním a musela uznat, že od chvíle, kdy znovu nastoupila do redakce, byla se svou prací i rolí vlastně spokojená, až donedávna. Podílela se ráda na novinách vedených Nopem, vzdor jeho chování vůči ní. Uvědomila si to už kolikrát. Na novinách i Radkovi jí záleželo, a když cosi kritizovala, nebo měla jisté připomínky k Nopovu jednání, říkala to vždy v zájmu novin. Nop ale reagoval na její slova pokaždé podrážděně, nedůtklivě a ona to stále tolerovala a pardonovala. 
    Když ji ale přede všemi ponížil pomocí toho blbého dopisu, změnila zásadně postoj. Bylo očividné, že Nop to poslední dobou přehání s chlastem a ostatní redaktoři jsou tím zděšeni. Dokonce se spikli, aby mu zabránili potopit noviny. Nejdřív ji nezasvětili do svého spolku, ale zřejmě jim nevyšel první útok, takže o tom Světlaně před jejím odjezdem do Švýcarska řekli a žádali jí, aby se Radka pokusila odvrátit od chlastu ona při této cestě. Mourková jim slíbila, že něco vymyslí, v duchu si ale řekla, že se na ně vykašle a tím spíš na Nopa. Mladí jí napřed poctí nedůvěrou a pak přilezou, aby právě ona zachránila Nopa, redakci, noviny i je samotné. Spadli z višně; pomyslela si pohrdavě. Ať se Nop klidně sám zničí, ona to bude s potěšením sledovat a ještě mu namydlí schody, když bude příležitost. Následně se v roli šéfredaktora znemožní Savel, protože ten není schopen redakci řídit. Ještě tak zastane roli výkonného píšícího redaktora. No a potom se Bukvaj a redaktoři připlazí za ní, aby vytáhla redakci klesající do bažiny zase na výsluní.
    Přesto dnes po večeři Nopa propagačně napomenula, aby tolik nepil, ale to jen proto, aby ho popíchla. Ve skutečnosti jí to bylo fuk. Zítra Radek stejně auto řídit nebude, tak co.
    Jak si to tak Světlana v nočním tichu malovala a osnovala budoucnost, Radek najednou vedle ní zachrčel nebo jen hlasitěji vydechl, ona ale leknutím málem nadskočila a vzápětí po něm strašně divoce zatoužila. Asi kvůli jeho samovolnému živočišnému projevu. Sedla si na posteli a bezprostředně nato ucítila silné vzrušení. Kdyby ji v této chvíli někdo mohl pozorovat, viděl by, jak celá zrudla studem, že ji ten prachmizernej Nop dokáže vzrušit jen svým dechem. Rázem jí došlo, že nedovede celou noc vedle Radka jen tak ležet a spát. Čert vem, co bude, co se stane, až se vrátí. Teď se s ním ale musí pomilovat stůj co stůj.
    „Radku, spíš?“ zašeptala.
    „To je jediná otázka, na kterou nelze dát pravdivou kladnou odpověď,“ pronesl okamžitě, jakoby na to celou dobu čekal a v souladu se svou náturou k tomu využil jistou pohádku.
    „Já tu nemůžu jen tak vedle tebe ležet jako trouchnivějící dřevo,“ oznámila mu Světlana.
    „Tak sundej, co máš na sobě a přitul se ke mně,“ navrhl lhostejně.
    „Radku, jak se můžeš chovat takhle odporně chladně?!“ vztekala se stále šeptem.
    „Tak si to nech na sobě a spi,“ chladil dál její city.
    „Ty darebáku, nedělej, že je ti to jedno. Ale jak chceš,“ začínala zuřit.
    „Jak chci co?“ ptal se a ležel pořád bez hnutí.
    „Chceš, abych se svlíkla, tak se svlíknu a hned pak tebe,“ řekla a okamžitě to provedla.
    Když už byli oba nazí, přitulila se k němu, jak ji nabádal, objala ho a začala líbat. Radek jí polibky oplácel, laskal ji ňadra, hladil po zádech a po hýždích. Oba mlčeli, ale Světlana dýchala stále rychleji, pak skoro přerývaně, zatímco Nop si počínal nezúčastněně. Jasně si to uvědomovala, ačkoli z toho, co dělal, to vycítit nemohla. Byl velmi něžný, laskal jí a líbal, a přesto z něj táhl chlad jak z ledničky.
    Světlana náhle znehybněla a podobala se vytuhlému obrazu v televizi, ale Nop napřed vůbec nereagoval. Postupně ji přestal hladit, jako když se zastavuje rozkmitané kyvadlo. Vše, co Radek nyní dělal, byly jen mechanické reakce na Světlaniny iniciativy a působil proto tak ledově. Žádná radost, vřelost ani vášeň v tom nebyla.
    „Co se děje, Radku?“ zeptala se Světlana. „Vážně se nechceš se mnou milovat?“
    „Chci. Jak by ne. Jen jsem děsně unavený,“ řekl tiše a dutě, jakoby mluvil z hrobu nebo z nějaké vzdálené jeskyně.
    „Tak si to necháme na zítra?“ vyzvídala. „Až budeš v lepší kondici?“
    „Já jsem ale v dobré kondici,“ namítal.
    „Říkal jsi, že jsi unavený,“ divila se.
    „To jsem kecal. Myslel jsem, že to pak nebudeš rozebírat,“ vysvětlil.
    „Tak proč jsi tak odtažitý?“ zajímala se.
    „Chci se s tebou milovat, ale ty se mnou ne. Jsi jen děsně nadržená a přepadl tě chtíč. Toužíš akorát po tom, abych si s tebou pohrál a pak ti ho tam strčil. O mě nestojíš, naopak jsi na mě naštvaná. Permanentně. Potřebuješ jen vyšukat a jiný vhodný nástroj než já tady není. O to však zase nestojí Radoslav Nop,“ řekl schválně ve třetí osobě.
     Parodoval, jak ho někdy Světlana oslovovala Radoslave Nope nebo Nope.
    „Lumpe, co to říkáš?“ zhrozila se. „Jsi nechutný!“ okřikla ho.
    „Opravdu?“ otázal se lhostejně.
    Náhle se prudce posadil a hned nato se na ni vrhl a zase ji laskal a hladil, střídal něžné dotyky a silné stisky, znenadání ji sevřel v náručí tak pevně, až hekla a téměř vypustila duši. Pak povolil a konejšivě se mazlil s jejími ňadry. Obemkla ho rukama a chvíli se svíjeli v obětí. Potom jí Radek řekl, aby zůstala klidně ležet na zádech, zvedla lokty nad hlavu a chytila se rukama za pelest a jak to udělala, sjížděl od těch rukou zvolna a jemně stále níž, dotýkal se její kůže zlehka jen konečky prstů, už byl na obličeji, na krku, nevynechal žádné místo jejího těla. Cítila příjemné mravenčení, dýchala stále prudčeji, vzrušeně vzdychla a jak se pomaličku blížil ke klínu, rozevřela nohy a roztahovala je, co to šlo, hlasitě sténala, až z toho málem šílela, pustila se, objala ho, řekl jí , aby dala zase ruce zpátky, poslechla a už skoro ječela a on jí přitiskl dlaň na pusu, jinak by Hudkovi nemohli pohoršením spát. Teď znělo její sténání téměř jako smrtelné chroptění. A už se znovu zmítali v obětí a hladili se a laskali navzájem, konečně do ní pronikl a dlouho a slastně si užívali milostného aktu, po kterém oba toužili. Každý sice z rozdílných důvodů, to však bylo právě nyní a na tomto místě úplně jedno. Teď pro ně existovala jen jejich těla a snad také mozky, ovšem totálně zabředlé do sexu.
    „Micko, tys po tom prahla víc, než jsem si kdy vůbec dokázal představit a kromě toho jsi úděsně dychtivá,“ řekl Nop, když bylo po všem.
     „No a? Tak jsem dychtivá. Ale proč úděsně“ divila se Světlana. „Jak to, že je to s tebou pokaždý tak krásný?“ zeptala se. „Jsi takovej..., takovej plecatej..., takovej chlapskej! A ty tvý ruce! Jsou silný a přitom s nimi dokážeš tak jemně laskat a hladit,“ žvatlala Světlana obdivně a pomilovaně, jak tak některé ženy po souloži žvatlávají.
    Muže tím drážděním jeho ješitnosti a samolibosti ženská spolehlivě očaruje a dokonale si ho připraví, aby s ním pak mohla po libosti manipulovat. Nejspíš to ani není uvědoměle chladný kalkul. Když se žena cítí vážně dobře pomilovaná, rozněžňovat se zkrátka musí, aby se příjemný pocit dokonale rozlil po celém těle a chlapa, co ji uspokojil, obdivuje v tom okamžiku upřímně. No a příroda to tak zařídila, aby ta chvilka štěstí působila zároveň jako příprava pro následující všední život. Nop si ale vzpomněl, že ho podobnými ne-li stejnými slovy chválila i po jejich dávné první souloži.
    „Pokaždý?“ divil se Nop.“ Vždyť jsme spolu šukali teprve podruhé s přestávkou pěti let. A jak mám proboha vědět, jak to, že jsem takovej, jakej jsem?“ ptal se užasle.
    „Ty ses se mnou vlastně ani nemiloval,“ usoudila najednou Světlana.
    „Ne? A co to bylo?“ ptal se Nop pobaveně.
    „Chtěl jsi mi dát, co proto, abych viděla, jakej jsi borec. A tím mě zas ponížit. Zredukovat mě na pouhou nadrženou samici, která musí být ráda, že ji obskočíš,“ líčila skoro plačtivě.
    „Hm, pověz Lucko, co s tím mám dělat, i kdyby to tak bylo?“ žádal Nop jakoby o radu.
    „Ono to tak taky ale je,“ tvrdila Světlana. „Ty ve mně nechceš vidět ženu, co tě má ráda a touží se s tebou milovat a chce tě podporovat v práci. Vždyť bychom mohli být úžasný tým. V redakci i v životě, Radku,“ zlomově přešla od výčitek ke snění. „Proč tedy nejsme?“ zeptala se hned nato smutně.
    V kratičkém momentu, kdy vyslovila své zasněné přání, toužila Světlana skutečně, aby to tak bylo. Pravdivost chvíle ale rázem pominula, když jí došlo, že je to jen okamžitá iluze, že by to tak nefungovalo ani den, že to tak nemůže fungovat, protože oni dva jsou takoví, jací jsou a jejich vztahy zatěžuje řada rozporných a bolestných událostí z minulosti.
    „Ten idylický obrázek, jak jsi ho namalovala, má dvě vady,“ mínil Radek.
    „Dvě? Mohl bys mě o nich ponaučit,“ zašaškovala, aby zakryla své rozčarování.
    „Zaprvé mě nechceš podporovat, ale ovládat, být dominantní a být na forhontě. Zadruhé  spolu nemůžeme žít jako muž a žena, to je absurdní představa. Nemyslíš? A zatřetí, já to nechci. Nechci s tebou žít, ani pravidelně souložit, to by nám zevšednělo. A nechci s tebou vytvořit tým, jenž povede redakci Brány. Nedokázal bych odrážet tvé neustálé útoky na mé postavení. Možná už ani nechceš šéfovat sama. Klidně mi necháš odpovědnost za noviny a za redakci, ale z pozice jakési šedé eminence bys se mnou manipulovala. Stal bych se loutkou v tvých rukou, no a po tomhle, má milá Světlanko, rozhodně netoužím,“ vyložil Nop narovinu, co o tom soudí.
    Jen se cukej, chlapečku; řekla si Mourková, když Nop ztichl. Však ty se odrovnáš sám. S chlastem stejně nepřestaneš a ten tě spolehlivě zničí. Myslíš si, kdovíjak nejsi chytrý, a třeba i jsi, taky jsi však závislý alkoholik a svou závislost opanovat nedokážeš; meditovala Světlana a škodolibě nad Nopem lámala hůl.
    „Říkal jsi dvě vady,“ pronesla Mourková ale nahlas. „A najednou mluvíš o třech,“ dodala.
    „Tak jsem říkal dvě,“ odsekl. „Na věci to nic nemění,“ řekl prudce, jak se předcházejícím výkladem dostal do ráže.
    „Když to cítíš takhle,“ rozvažovala pomalu Světlana, „proč jsi mě vůbec bral zpátky?“
    „To sám nevím,“ řekl Radek.
    „Hezky jsi to objasnil,“ ušklíbla se Světlana. „Co znamená, být na forhontě?“ nečekaně se začala zajímat o jeho dřívější termín.
    „To je z německého výrazu Vorhand, čili před a ruka, tedy přednost nebo převaha. Je to výraz z mariáše. Na forhontě je hráč, který sedí vlevo od rozdávajícího a vynáší kartu jako první,“ chytil se Radek na udičku jako obvykle, když mu kdokoli poskytl šanci, aby někoho o něčem poučil nebo mu cosi vysvětlil. 
    „Co znamená německy Vorhand, to vím,“ řekla Světlana. „Ale Radku, ty hraješ mariáš?“
    „Kdysi jsem hrával. Teď už nemám s kým,“ řekl Nop.
    „Tak tobě by se nelíbilo spát s ženskou jako já pravidelně, jo?“ nepřestávala procvičovat pružnost jeho mysli. „A proč ne? Ani jeden nejsme zadaní?“ 
    „Po pravdě nelíbilo. Museli bychom se s naším vztahem beztak tajit a já bych nedokázal trvale něco předstírat. Kromě toho si vůbec neumím představit, že bych s tebou pravidelně šukal a současně abychom vedli redakci v jakémsi diumvirátu. A žít s tebou, Světlanko, to by byla každopádně úplná schíza,“ vytřepal ze sebe Nop.
    Mourková ho pozorovala sice pobaveně, ale zároveň v ní rostla zloba a odpor vůči tomu parchantovi, co jí tu bez obalu líčí, že ji vlastně nesnáší, jen je ochoten ji občas přefiknout, či jí dovolit, aby mu posloužila jako sexuální podložka a jinak jí jen uráží, tupí a ponižuje.
    „A s Baronovou se ti to líbí?“ zeptala se jízlivě. „S tou tvou blonďatou modelkou, co se na povel svlíká a chová se jako děvka, s tou můžeš šoustat bez zábran!?“ útočila šeptem.
    Radek k ní otočil hlavu, jak vedle něho ležela v přítmí a řekl tak bezelstně a nešťastně a s tak nekonečnou beznadějí v hlase: „Micko, jsi taky blonďatá. Obě máte dokonce stejný odstín vlasů. S Andělou se mi to zatím líbí, ale budoucnost v tom žádnou nevidím.“ 
     Jeho hlas měl témbr, jakoby se právě v tom okamžiku zřítil do hluboké deprese. Úplně se jí z toho sevřelo srdce. Světlana pohlédla z okna, aby neviděl, že se jí do očí nahrnuly slzy. Pokojem se rozlehlo naprosté ticho a Mourkovou napadlo, jestli Nop neomdlel či něco takového a když se na něj podívala, ležel nehybně jako mrtvola a neslyšela ani jeho dech.
     „Nope!“ vzepřela se na lokti a starostlivě se k němu naklonila.
    Vyděsila se, že by snad mohl dokonce umřít nebo co.
    Chytila ho za rameno a třásla jím: „Radku, vzpamatuj se! Nemůžeme potřebovat, abys tu zkolaboval nebo abys propadl nějaké depresi!“
    „Já ale nekolabuju, ani nepropadám depresi, miláčku,“ uklidňoval ji Nop, spokojen sám se sebou, jak mu sežrala jeho divadýlko.
    Jak k němu byla nakloněná a zkoumala, co se s ním děje, objal ji a přivinul k sobě, až mu vlastně padla do náruče.
    „Cože!?“ vyděsila se tím oslovením i Radkovým počínáním.
    „Za toho miláčka se omlouvám,“ řekl Radek. „Nemám právo ti tak říkat. Chtěl jsem ti ale objasnit, že když se miluji s Andělou...“
    „Nope!“ rázně ho umlčela. „Nechceš mi tu, doufám, teď líčit, jak to děláš s Baronovou.“
    „Promiň podruhé. To nechci,“ usmál se Radek, ale ona to neviděla.
    „Moc ti děkuju! Miláčku!“ vrátila mu to oslovení.
    „Už spi!“ přikázal jí měkce a tiše se usmál do tmy.
    Takový pokyn se nedal neuposlechnout, takže Radek a Světlana brzy usnuli v objetí.

Pokračování