Ester Ledecká zazářila na OH jako hvězda. Právě prožívá zasloužené chvíle světové slávy a kdekdo v Česku má pocit, že i na něm ulpívá kousíček jejího lesku. Je to ale jenom její úspěch, který jí nikdo už nevezme, ale ani neodpárá.
Tedy takhle, úspěch patří Ester Ledecké a týmu, který jí k němu pomohl. Na lyžích i na snowboardu se ale musela sama vyrovnat s nástrahami zasněžených olympijských svahů a jen ona také ví, komu a jak moc vděčí za to, že dokázala něco, co mezi ženami žádná v historii před ní a jen dva muži, a to ještě v „dřevních“ dobách sportu, kdy nedostoupila sportovní specializace takového stupně jako dnes. My, ostatní Češi, máme na vítězstvích Ledecké stejný podíl, jako třeba na olympijské zlaté medaili Italky Sofie Goggiaové ve sjezdu na lyžích.
Jenže – všechny národy rády slaví „své“ vítěze a mnozí příslušníci každého národa se cítí také trochu jako vítězové, pokud to někdo z jejich „tlupy“ natře celému světu. A to i tehdy, když dříve bylo kdekomu snažení budoucího vítěze lhostejné, nebo mu dokonce spílali, případně i házeli klacky pod nohy (pro nechápavé čtenáře – tuto větu míním obecně, není o Ester Ledecké). Sport je vůbec příležitostí k posilování národní hrdosti, tedy pokud se někomu daří. Znáte to z triumfu českých hokejistů na OH v Naganu před 20 lety – kdo neskáče, není Čech.
Někteří se pokoušejí tvrdit, že planetární úspěch sportovního týmu nebo jednotlivce má vliv na zviditelnění národa či státu ve světě. To je však pravda jen potud, pokud umíme takové vítězství zužitkovat. Například na ZOH 2018 uspěl rovněž „Český dům“, kde se prezentovalo naše pivo, chléb Karel a také české firmy. Význam to bude mít ale jen tehdy, jestliže se podaří na úspěch navázat.
Ale stejně, sledoval jsem přímý přenos z pražského Staroměstského náměstí, kde se slavily úspěchy českých olympioniků z Pchjongčchangu, a měl jsem pocit, že ani zdaleka nepřišlo tolik lidí jako po Naganu, a také že radost byla poněkud „křečovitě“ povzbuzovaná moderátory. Oslava zlatých hokejistů z Nagana byla určitě spontánnější. Na to má ale vliv, že tentokrát byla velká zima a že hokej se už dávno stal naším národním sportem a v časech od ZOH v Grenoblu v roce 1968, a pak po sovětské okupaci v srpnu téhož roku měly výhry hokejistů (hlavně nad Sovětským svazem) politický rozměr.
Dokonce i Ester Ledecká působila na Staromáku stále poněkud ostýchavě, ale třeba se coby objekt oslav necítí ještě ve své kůži. Každopádně jí úspěch i slávu přeji, stejně jako spoustu dalších triumfů. A teď se dostávám k tomu, proč jsem v perexu napsal, že jí ten úspěch nikdo ani neodpárá. Každá sláva totiž trvá jen chvíli, život jde dál a vítěz ho musí žít i s vavříny na hlavě. O co jde? Zatímco na startu zlatého lyžařského závodu Ester Ledecké nikdo (ani ona) neočekával, že bude v cíli nejrychlejší, nyní už bude leckdo posuzovat každé její další druhé či horší místo v super-G aspoň podvědomě za neúspěch. Na Staroměstském náměstí se moderátoři například poměrně marně snažili vydolovat pro stříbrnou rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou stejný ohlas jako pro Ester Ledeckou, i když letošní stříbro Sáblíkové bylo možná větším úspěchem než předchozí tři nejcennější olympijské kovy.
A ještě k poprasku kolem komentáře vítězné jízdy Ester Ledecké v super-G v České televizi. Nešťastné bylo hlavně to, že jízda byla vysílána ze záznamu, kdy už všichni pobitevní generálové se znalostí, jak to dopadlo, mohli hodnotit nejen jízdu samu, ale i výkony moderátora i lyžařské expertky. To, že Ledecká dělala při fofru mezi brankami chyby, viděli i laici a v přímém přenosu by při nich mnohým zatrnulo. O to větší byl úspěch a šok, že je dokázala překonat a nakonec vyhrát. Na druhé straně kolegyně lyžařka u komentátorského mikrofonu ty chyby nemohla nevidět a upozorňovala na ně, protože se bála o výsledek jízdy. To bylo z jejího hlasu cítit. Když byla Ledecká v cíli, napětí z Lucie Hrstkové-Pešánové spadlo a začala jásat.
Petr Vichnar i Lucie Hrstková-Pešánová však natáčeli komentář jízdy Ester Ledecké právě, když probíhala a vytýkat jim (jak jsem také četl), že ještě čtvrt minuty před koncem nepropadli euforii, kdy už mezičasy od 48 vteřiny naznačovaly, že jede životní závod, je zcela absurdní. To se dobře vykládá, když víte, že Ester vyhrála. Ale co kdyby třeba kousek před cílem spadla? Myslíte, že se to nemůže stát? Rázem by se životní závod změnil ve sportovní tragédii. Můžeme se bavit o tom, jestli má cenu zvát ke komentování experty. Expert není profesionální komentátor, takže to neumí a naopak je u mikrofonu nikoli kvůli tomu, aby emotivně řval, ale aby přiblížil divákům sportovní disciplínu z odborného hlediska. Pokud tam bude jen profi-komentátor, který je ale sportovní laik, tak může emotivně hulákat už od startu a dělat závěry už po pár vteřinách. To však by se nejspíš také nelíbilo.
