Sonety nepíšu příliš často, i když je mám jako čtenář v oblibě. Přesto ale sem tam nějaký napíšu. Následující tři jsou anglického typu.
Ve slabé chvilce
Vzdávám se všeho, cos mi darovala,
krásy a něhy, zmatku tvých očí,
o štěstí vždycky tak děsně jsi stála,
mně se však hlava z něj nezatočí.
Vzdávám se také budoucí vlídnosti,
když city průzračné zabarvil kal,
namísto vášně ticho se rozhostí,
žít spolu znamená, má dáti, dal.
Vzdávám se nakonec vůně tvých vlasů,
obrazu, který je stejně jen kýč,
svět na mě volá teď směsicí hlasů,
nechci ti ublížit, chci být jen pryč.
Odpusť mi, lásko má, byl to jen vtip,
chvilku jsem slabou měl, bude zas líp.
Já chci jen...
Kdekdo chce štěstí, jistotu, lásku, klid.
Já chci jen žít, to opravdu přeji si,
ať třeba na dně jsem, o čem chci, smím snít,
ať musím dělat, co jiný nemusí,
ať ráno kalné je, noc temná jak hřích,
ať žene mě povinnost jak koně bič,
ať do světa prchám od doteků tvých,
ať ztratím od tvé duše v chvatu klíč,
ať válčit s marností budu snad denně,
ať prach namete mi vítr do očí,
ať zchudnu a nic nemám víceméně,
ať z každého kouta běsy vyskočí.
Mohu-li žít, všechno zlé unesu rád,
s čistým srdcem budu šťasten umírat.
Píseň za soumraku
Jak soumrak do pokoje oknem vchází,
list fíkusu chce před ním vypučet
a spinet píseň tklivou doprovází,
tak nekonečně prázdný je můj svět.
Instrument v koutě dívka plavovláska
hladí a laská, směrem k hodinám
přítulným šerem zpívá co je láska,
svádí mě kráska, však zůstávám sám.
Lhostejně stojací hodiny měří
čas zlatý smrtelný kyvadlem svým,
netopýr kterému těžko se věří,
zavíří ztraceným životem mým.
Ten chmurný obraz tolik úchvatný je,
však visí na zdi – nikdy neožije.
