Jiří Turner se ptá: „Má Olga Sommerová pravdu, když tvrdí, že se vrací totalita?“ Na úvod svého blogu pak uvádí jednu definici totality. Myslím, že se totalita nevrací, co se ale děje a k čemu se schyluje, se mi také nelíbí.
Nejspíš nemá příliš smyslu uvádět definice totality zkonstruované na základě zkušeností s režimem, jejž nastolili bolševici, kteří si v mnohém vzali příklad z příbuzné nacistické totality (samozřejmě převzali jen to, co už sami dříve neuměli). Taková totalita se určitě už nevrátí. Ona byla totiž málo účinná, protože generovala spoustu zákazů, jejichž porušení sankcionovala velmi tvrdě. To samo o sobě vyvolávalo vzdor a z odpůrců režimu vytvářela mučedníky, kteří se následně stali ikonami boje proti systému.
V současnosti se spíš naplňují vize světa, jak je vylíčil spisovatel Ray Bradbury v románu „451 stupňů Fahrenheita“. Konzumní společnost (máme), výroba se stále víc automatizuje (máme), úklid obstarávají robotické vysavače (máme čím dál víc), vrcholoví sportovci jsou vysoce specializovaná monstra neschopná běžného života (máme čím dál víc), zábavu a duchovní potravu obstarávají především velkoplošné televize (v románu telestěny, máme). A nyní prvky ze současnosti, které Bradburyho vize překonávají. My máme totiž k dispozici především internet, o kterém neměl Bradbury potuchy, a ten nám zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, ale rovnou virtuální realitu, a zahrnuje nás takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich jedinec ztratí, a každá skvělá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných úžasných vzepětí ducha a hlavně kravin.
To má samozřejmě dalekosáhlé důsledky. Na rozdíl od společnosti v Bradburyho románu nejsou pravidla té naší globální společnosti tak přísná. Naopak jsou velice volná, možné a povolené je téměř vše. Kolikrát se zdá, že čím větší nehoráznost, tím má větší úspěch. No a když člověk projeví odklon od skupinového myšlení, není snad ani tak odmítnut, jako se to děje v knize „451 stupňů Fahrenheita“, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne.
Z téhož důvodu také není třeba zakazovat číst literaturu, jako v románu, a zřizovat oddíly požárníků, jež by spalovali knihy. Chcete si přečíst „Mein Kampf“? Proč ne, žádný problém. Chcete číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a co, žádný problém. Chce si přečíst Korán? Prosím! Chcete nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Můžete otvírat jednu po druhé stránky s jejich citáty na internetu a číst, číst a číst až do totálního zblbnutí. Když chcete číst papírové knihy, navštívíte třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si můžete koupit, co vám libo. A vůbec, co byste utráceli drahé peníze za knihy, když je můžete mít zadarmo na kdejakém nádraží nebo jinde ve veřejné knihovničce, a prachy pak utratit za jiné zbytečnosti, které vás obohatí.
Vadí vám, že v Evropské unii, potažmo na celém světě sílí socialistické tendence? Žádný strach, on nikdo opravdu nechce takový socialismus, jaký byl například před rokem 1989 u nás. Zvlášť mocní ne. Tyhle socialistické tendence jsou jen zoufalé snahy politiků a vládců světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu zajistit maximálnímu množství lidi chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý tenhle globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v hyper-super-mega marketech a odebírali zboží, které tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. Soukromé aktivity jednotlivců v tomto směru nejsou žádoucí.
Koneckonců – jací politikové se v současnosti prosazují. Nechám na pokoji Jean-Clauda Junckera, Donalda Trumpa, Vladimira Putina a soustředím se na domácí luhy a háje. Když si ještě odmyslím prezidenta Miloše Zemana, jenž se čím dál víc proměňuje na svou vlastní karikaturu, máme tu Andreje Babiše. Sice se hádá ve Sněmovně se svými odpůrci, případně v televizních pořadech, pokud tam přijde, ale v podstatě je to nevýrazný člověk. Kašle na to, kdo proti němu kde protestuje, a vědom si vlastního bohatství, moci a podpory lidu, říká, ať si každý dělá, co jen chce. Chápe, že protesty, jakkoli hlasité, nemají prakticky žádný význam. A když někdo vybuřuje víc, než je zdrávo a začíná tím být nebezpečný, tak ho buď koupí, nebo jinak neutralizuje.
Co nám tedy zbývá z nebezpečí, která mohou narušit náš spokojený, blahobytný život? Že by Severní Korea se svým šíleným vůdcem Kimem? Ta je tak daleko a její režim je natolik absurdní, že hrozby odtud plynoucí málokdo tady vnímá jako reálné. Autokratické Rusko? Co horšího by z největší země glóbu mohlo přijít, než to, co už tu jednou bylo, a co stále více lidí vidí jako ráj na zemi? Nebezpečí pocházející od radikálního, militantního islámu a od masivní imigrace, která zvyšuje hrozbu terorismu, to je docela jiná věc. Z hrůzostrašné vize budoucnosti, že islám opanuje Evropu, má obavy kdekdo.
Já vám ale něco řeknu. Kardinální otázka je, zda by to bylo spojeno s velkým masakrem? Hned se nabízí další dotaz, jestli se proti takové válečné katastrofě dokážeme zabezpečit? Myslím, že ne. Ale z toho, že by v celé Evropě někdy vládla radikální islámská ideologie, strach nemám. Vyhraněný totalitní násilný režim může panovat jen na relativně omezeném prostoru. Představme si na chvíli, že by Hitler vyhrál druhou světovou válku. Jaký že by asi byl současný svět? Mám pocit, že by se od toho, který dnes známe, zase až tolik nelišil. Brutální ideologie by se na velké ploše a mezi obrovským množstvím lidí rozmělnila. Tedy, co nás čekalo po konci protektorátu? Nacistické jho vystřídal bolševický útlak, který ovšem s léty slábl, až zdechl na úbytě. Jeho prvky ale přežily v našich hlavách a předávají se dál z generace na generaci.
Odkaz na blog Jiřího Turnera: http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615864
