Tančíme na potápějícím se Titaniku?

Když to shrnu, lidé se zajímají zejména o to, co nemohou ovlivnit, změnit, čemu nerozumí, do čeho jim nic není, o jídlo, sex, a pak o sport nebo o ještě větší blbosti. K napsání tohoto textu mě přiměla „mapa ňader“.

Chci napřed zabránit tomu, aby na mě případní diskutéři útočili, že se nějak povyšuji nad ostatní tím, že považuji své zájmy za ušlechtilejší nebo závažnější. Nikoli. Také já se zajímám o podobná témata, jaká jsem popsal v perexu, čili se z toho nijak nevyjímám. A nyní k věci.

Přečetl jsem si článek o tom, kde mají ženy na světě průměrně největší ňadra, dle odhadu internetové mapy ňader. V textu jsem se recipročně dověděl také to, kde mají muži největší penisy. To jsou prostě úžasné informace. Když si ale vzpomenu na tu záplavu televizních magazínů, papírových časopisů nebo rubrik na internetových serverech, co se zabývají událostmi ze života takzvaných celebrit a populárních osob, jež označují za osobnosti, tak je taková mapa ňader v podstatě jen dalším kamínkem do mozaiky ptákovin, co lidé řeší. Oblíbené je také vše, co se týká žrádla a vaření, zájem lidí o sport není třeba vůbec rozebírat. Jak se to má se zájmem lidí o sex, nejlépe vystihuje následující vtip. Policie zabaví jistému muži počítač, neboť na něm byla zaznamenána neobvyklá porno-aktivita. Muž namítá, že žádné porno nikdy nestahoval. Policista odpoví, že to je právě ta neobvyklá porno-aktivita.

O takové věci, co jsem právě zmínil, se ovšem lidé starali vždycky. Divné je, že na to mají čas nyní, kdy nám akutně hrozí válka s islámem a poislámštění Evropy. Soudím tak aspoň podle obrovského množství varovných textů zde na blogu, ale i jinde, které něco takového prorokují. Takové články pak mívají velký ohlas, ačkoli pravděpodobnost, že přinesou něco objevného k tématu, je malá. Pokud napíšu povídku nebo spíš ještě báseň, sem tam ji sice někdo přečte, ale vcelku odplyne do zapomnění bez povšimnutí. Jak to? Jako odpověď se dá vyloučit, že píšu pitomé básně a povídky. Napsal jsem totiž jakýsi fejeton, v němž jsem se zabýval stvořitelským a evolučním pojetím vzniku života a trochu i vesmíru a diskuze k němu byla nebývalá. A poněvadž je nepravděpodobné, že bych se v psaní mezitím tolik zlepšil, příčina diskuzního zájmu či nezájmu musí být někde jinde. 

Dospěl jsem k názoru, že úspěch může mít jen takové téma, u něhož se čtenáři mohou názorově vyřádit. A jaká témata to jsou? No přece taková, jejichž jádrům lidé nerozumí a nemohou je ovlivnit ani změnit, když už jsem probral záležitosti, do kterých lidem nic není. Co se dá ostatně říct jiného k povídce či básni, než to, že se mi líbí nebo nelíbí. Ovšem o tom, jestli svět vznikl velkým třeskem nebo jej stvořilo slovo, o tom se dá rozumovat, jéje. Věřím, že kdybych napsal fejeton o globálním oteplování a vlivu lidské činnosti na něj a vložil do něj patřičně provokativními názory, dostaví se bohatá a šťavnatá diskuze. Lidé o tom jsou schopni diskutovat i na nejvyšší úrovni a přijímat opatření, jak oteplování zamezit, aniž taková opatření mohou zaručit byť jen naději na kýžený efekt. 

Dnes, 21. srpna 2016, dominují zde na blogu texty týkající se výročí sovětské okupace a budí samozřejmě pozornost. Ale u tohoto tématu jde o něco trochu jiného. Jednak o prosté vzpomínky na tehdejší dobu a jednak o to, vymezit se vůči těm, kteří okupaci bagatelizují. A „jim“ jde zase o snahu dosáhnout vstřícnějšího vztahu našich lidí k současnému Rusku a nenápadně tak prosazovat bolševický pohled na dobu před 48 lety a vlastně i na současnost. 

Teď mě napadá, že je to vlastně dobře, když se lidé starají o ptákoviny, neboť to znamená, že to s těmi nebezpečími, co nám hrozí, nebude až tak horké a divoké. Leckdo může sice namítnout, že se chováme jako tančící lidé na potápějícím se Titaniku. Možná. Ale na druhé straně – kdy nebyl svět v podobné situaci, jaká vznikla na potápějícím se Titaniku?

Autor: Jaroslav Kvapil | neděle 21.8.2016 12:30 | karma článku: 18,42 | přečteno: 824x