Svírat v rukou sedm životů (básně)

Básně z mého života, žádné memoáry, jen útržky toho, na co si tak matně vzpomínám. Asi to nestojí zato, co já vím. Jede vlak a třeba se blíží konečná, i když si to nemyslím.

Svírat v rukou sedm životů
Sečtu-li obě číslice svého věku,
vyjde sedm -
16, 25, 34, 43, 52 nebo 61?
Právě
tolik je možností,
kolik mi může být let
a právě tolik
mám
životů
a
šancí.
Mystika čísel ryje v mé duši jako radlice
pluhu, který
bych - podle všeho - měl
pevně
      svírat
           v rukou.

To o od té doby každý den
Co jsem už viděl tramvají stát na konečných stanicích.
Všechny
vypadaly
přízračně.
(Zevnitř ozářený přelud,
skýtající útěchu mé kocovině v mrazivých ránech.)
A kolikrát jsem slyšel už klapat
klapot
tvých
pat
v naleštěných lodičkách klapat
pryč ode mne.
Kdo kdy spočítá všechny mé
slídivé pohledy do časně ranních oken?
Hledal jsem v nich tebe.
... a těch
tři tisíce
cigaret
vykouřených
pod
tvým
oknem
navždy zazdilo tě do mých plic - ach,
milenko má, od té doby každý den
připíjím
        na tvé zdraví!
z další láhve opojného, šumivého
Prázdna.

Jako by nestačilo
Jakoby nebylo dost na tom
hemžení
           dole
               pod
                 oknem,
v němž za chvíli také zmizím.
Jakoby nestačilo,
že opět vyjde slunce a noviny.
Je tu otázka:
Smíme všechno, co můžeme?
Dost filozofická, aby
každý znal odpověď a nikdo
nevěděl vlastně nic.
Je toho příliš,
               co člověk musí.
A ještě víc toho,
                   co nemusí.
A toho,
      co udělá,
           je tak málo...
Ráno vezmu za kliku,
beru za kliku,
vzal jsem za kliku.
Smíme všechno, co můžeme?
Proč papoušci mých myšlenek
natropí tolik
povyku?

Tehdy
Tehdy,
tam v nevlídném studeném pokoji
jsem náhle pochopil,
jak dlouho umírají vzpomínky.
Dnes ale na všechno
                        pohlížím
                                    docela
                                            jinak,
když už se zavřela a vychladla
dialektická spálenina na mé dlani,
jak jsem se tajně dotýkal
pod
  stolem
     v kavárně
                 tvého
                      kolena.
Od té chvíle jsem už mnohokrát
vymáchal v blátě zkušeností
zteřelá křídla svých ideálů.
A možná ti bude připadat
směšné,
že jsem chtěl roztavit – 
TEHDY –  
tvé houževnaté tělo
doběla rozpáleným paprskem
své žádostivosti.
Jak je to dávno
– pleskají křídla holubů,
že už i lešení
kolem mé nové fasády
spadlo
a
zrezivělo.
Sedím tu zase
nad
černou kávou
a nahý čas čekání
se
zrcadlí
na dlaždicích.
Říkám si přijď,
než mi ta louže
                  nateče
                       do bot.

Ruku v ruce
Zůstal jsem němý ke tvému
vyčítavému pohledu,
když těžkou letní ospalostí
protančila dívka
                    s diskotékovým hitem
sezóny na rtech.
Pravda.
Ohlédl jsem se za ní,
ale spasit
mne už nemohla.
Jak také? Po všech
těch našich nocích
na mokrém asfaltu ulic
na rozměklém písku parkových cest.
Jak také? Po týdnech
zběsilého života na doraz.
Jak? Proboha!
Když i přes filtr mlčení
mám po těch letech stále 
ještě v ústech
chuť tvojí krve z rozkousaných rtů.
Díváš se na mne, jako
bych mohl
dělat něco jiného, než šlapat vedle tebe
s vytrvalostí stínu;
a jenom
        z leknutí...
              abys mi nevběhla
                                       pod
rozjetý náklaďák...
jsem tě vzal za ruku.

Šustot a lesk
Nebylo kdysi snu,
který bych nechtěl snít
a dívky,
jakých je do kornoutu deset,
mi byly nedostupné
a nebyla žádná,
s havraními,
hnědými,
blond
     nebo
zrzavými
vlasy,
     kterou
           bych
               nechtěl
                        mít.
A nikdy jsem je neměl
a měl jsem tebe,
dnes už mi žádná nepřipadá
                                        jako víla,
                           jako kdysi...
Piju jen 
ze sklenic bez brusu
a jím, co
mi dají
a doma,
co mám
        a peníze,
peníze
se tolik lesknou a šustí...

Pořádně dlouho
Nic mi není.
Je to jen pořádně dlouho,
kdy jsem se naposledy zamiloval.
Vstávám v sedm, nebo jak kdy,
vracím se, kdy chci,
bydlím sedm pater nad světem
s výhledem na les nebo na paneláky
a každý večer pozoruji
                         poezii plynoucích
MRAČEN!
Tesklivě!
Jsem celkem spokojený.
Jen mi to připadá nějak moc dlouho.