Střelná modlitba a lano v sepnutých rukou

Dva zdejší VIP blogeři publikovali krátce po sobě texty, v nichž psali odlišnými způsoby o blahodárných účincích modlitby. Vzpomněl jsem si okamžitě na jednu takzvanou střelnou modlitbu, o níž jsem kdysi četl v jisté knížce...

Ta modlitba zněla: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ Modliteb je spousta a střelných rovněž, vlastně si může každý vymyslet svou či své. Jako ateista nejsem expert na modlitby, to přenechám jiným. Avšak prosit o pomoc a smilování nějakou vyšší moc je velmi rozšířená lidská činnost. Prosby přitom mohou mít různé formy, mohou být kolektivní či individuální a škála jejich podob sahá od pokorných proseb bohům či božstvům, přes různě naléhavé žádosti, až po žaloby k soudu. Všechny mají společné, že se jimi jedinec či skupina něčeho domáhá u trvalé nebo dočasné vyšší instance.

Typickými příklady kolektivních proseb trvalé (jelikož neexistující) vyšší moci jsou společné modlitby na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Běžnými kolektivními prosbami dočasné vyšší moci jsou petice třeba vládám, hlavám státu apod. Jde-li o zvlášť důrazné, naléhavé prosby, mluvíme o ostrých peticích, o ostrých prosbách. Paleta individuálních modliteb, čili proseb, žádostí, stížností a žalob, je pak daleko širší. Všechny modlitby bez výjimky musí však jasně formulovat, čeho se člověk či lidé domáhají. V případě modliteb k soudu (mínil jsem samozřejmě žalob) se tomu říká, že musí mít jasný a srozumitelný petit...

Modlitba je podle Wikipedie úkon, který má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích. To ale znamená, že akt, jenž různá náboženství nazývají modlitbou, totiž vyslovování proseb, ať už nahlas či v mysli, při současném chvalořečení instituce, ke které člověk prosbu vznáší, není vázán ani na konkrétní bohy ani na určitá náboženství, ale je to počínání vlastní lidem obecně. Důležité při modlitbě je, že člověk musí jasně sdělit, o co prosí, čeho se dožaduje, co je jeho problémem. Je to de facto takové ujasnění si své situace, co mu pomůže v jeho usebrání (krásné slovo). A člověk se čas od času potřebuje zastavit, pohroužit se do sebe a sám sobě osvětlit „vo co go“.

Střelná modlitba je pak časté opakování několika slov, až se z nich stanou vlastně reflexy. Kardinál Tomáš Špidlík charakterizoval střelné modlitby v „Pramenech světla“ takto: „Tyto modlitby nám pomáhají obnovovat dobrý úmysl, který vyprchává během činnosti, jako střela svou vahou padá k zemi. Potřebuje nový impuls.“ (Střelu si je asi lepší představit spíš jako raketu s vlastním reaktivním motorem, protože střelám z pušky se nový impulz dodává těžko.) Ten, kdo se takto modlí, „osvojuje si reflex pravidelných návratů k Bohu, který představuje vzácnou kombinaci zažitých, samovolných hnutí, s vědomými, stále znovu opakovanými úkony vůle“. Podstatné přitom je, že člověk, co se modlí střelnou modlitbu, nemusí přerušit práci, není to ani radno a střelné modlitby se hodí zejména pro ty, kteří pracují s dobrým úmyslem. Z toho je patrné, že střelná modlitba je výhodná jak pro pány, tak otroky, totiž pro vrchnost i poddané, tedy pro zaměstnavatele i zaměstnance.

Zmínil jsem střelnou modlitbu: „Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou!“ A co takhle: „Hare Krishna, Hare Krishna, Krishna Krishna Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama Hare Hare.“ To je zase mantra, a sice Haré Krišny, čili Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny. Tu založil Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, známý jako Šríla Prabhupáda. Netuším, zda lze ztotožnit střelnou modlitbu s mantrou, ale zkuste si tu mantru opakovat stále dokola... Co je však mantra? „Metrická část védského hymnu v rozsahu od několika slabik až po několik vět. Ve východních náboženstvích slouží k opakovanému recitování nebo k meditaci (opakování v mysli). Většinou se jedná o sled slabik, co nesou nějaký význam daný konkrétním náboženstvím, ale jde i o jejich zvukovou hodnotu a podpoření přirozené schopnosti mysli zklidnit se a soustředit se na zvukovou vibraci. Účelem většiny manter je dosáhnout vysvobození (mókšy). Oslavné a povznášející mantry se většinou recitují nahlas.“ Já tedy mezi mantrou a modlitbou vidím značnou podobnost. Každopádně je zřejmé, že modlitbu si nemůže přivlastnit žádný bůh, žádné náboženství, že modlit se je člověku vlastní.

Symbolem modlitby jsou aspoň u křesťanů sepnuté ruce. A je to úchvatný symbol, protože lidské ruce jsou krásné. Proč se ale při modlitbě ruce spínají? V Bibli se o tom prý nepíše nic. Křesťané převzali spínání rukou zřejmě od židů (jako ostatně ledacos) a sepnuté ruce se objevují i ve starověkém Sumeru a zpětně lze toto gesto interpretovat různě. Snad byl na počátku vězeň se svázanýma rukama, co prosil o milost. Nebo když se nosily volné oděvy a široké rukávy, mohlo jít i o praktickou nutnost ukázat, že dotyčný neskrývá zbraň. Spojení rukou lze interpretovat i jako propojení pravé a levé hemisféry mozku, jež vede k uklidnění mysli a soustředění se na modlitbu, aniž by musel člověk rukama hýbat nebo nepokojně vrtět.

Kdysi dávno vyhrál výstavu fotografií z hor snímek rukou v rozedraných rukavicích, které svírají horolezecké lano na pozadí oblohy s drakonickými mraky a majestátních velehor. Jmenovala se „Modlitba za Huascarán“. Bylo to krátce potom, co pod nejvyšší peruánskou horou Huascaránem zahynula československá horolezecká výprava a jsem přesvědčen, že fotka, jež byla zjevně aranžovaná, zvítězila především kvůli svému názvu. Vyhlížela ale neskutečně působivě. Bylo v ní všechno – nesmírnost nebe, velkolepost mocných vrcholů a před nimi sepnuté lidské ruce jakoby vyjadřovaly prosbu Ty rukavice nadranc a sevřené lano dlaněmi a prsty však křičely, že samotná modlitba nepomůže, pokud nevyvine člověk úsilí, když se sám nepřičiní o vyplnění svých proseb, přání, tužeb...