Miloš Zeman si při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga přál, aby se ČR stala vstupní branou Číny do EU. Si Ťin-pching prohlásil, že by obě země měly prohlubovat pragmatickou spolupráci a posílit vzájemné propojení.
V perexu zmíněná „přání“ prezidentů Česka a Číny vypadají rozumně a na první pohled by se mohlo zdát, že malé Česko a velká Čína vzájemně odloží ideologické předpojatosti a rozběhne se všestranná výměna mezi vládními orgány, politickými stranami, hospodářská spolupráce, kulturní výměna a kooperace mezi regiony, jak to vyjádřil prezident Číny. Sice to z naší strany nejspíš znamená vzdát se kritiky porušování lidských práv v Číně, čili toho, čeho by se demokratická země vzdát nikdy neměla. Když od toho ale odhlédneme, potom význam slova pragmatický je věcný, praktický, nezaujatý, chladně a rozumně uvažující.
Pokud se nad tím však zamyslíme, tak se při návštěvě čínského prezidenta u nás na konci března 2016 odehrál zásadní obrat v české zahraniční politice. Stát, který je členem NATO a Evropské unie, se dohodl na strategickém partnerství s Čínskou lidovou republikou, kde stále vládne komunistická strana a kde jsou permanentně porušována lidská práva, aniž by to u nás vzbudilo výraznější nevoli. Národ v podstatě mlčky přijal argument prezidenta Miloše Zemana, že všichni beztak s Čínou obchodují, spolupracují a kdekterá i světová firma tam přesouvá výrobu, lidská práva sem, lidská práva tam. Budeme-li počínat stejně pragmaticky, bude to pro nás výhodné a praktické, neboť nám to vynese obrovské čínské investice, a tedy rozkvět, blahobyt a plná koryta.
A jak se k tomu postaví český člověk? Řekne si: My nezmůžeme nic proti Číně s miliardou a skoro čtyřmi sty miliony obyvatel. Naše protesty proti porušování lidských práv jsou Číně k smíchu, pokud je vůbec zaznamená. Proč tedy utilitárně (čti prospěchářsky) nevyužít nabízeného strategického partnerství ke zvýšení vlastního blahobytu? Proč se nechovat pragmaticky, když se stejně chce chovat i Čína? Necháme Čínu na pokoji a ona zase nás, budeme se s ní naopak kamarádit a investice se jen pohrnou a obchod bude jenom kvést.
Jak si ale Čína představuje pragmatickou spolupráci v rámci strategického partnerství, ukázala návštěva dalajlámy v Česku. Tändzin Gjamccho, čili 14. dalajláma, je pro Čínskou lidovou republiku separatista s reakcionářskou povahou a jakékoli setkání politiků jiných zemí s ním považuje za narušení politiky jedné Číny. Stejně se čínští představitelé dívali i na setkání českého ministra kultury Daniela Hermana a dalších politiků KDU-ČSL s dalajlámou a český velvyslanec v Číně šel „na kobereček“. To je ale vrcholně ideologický postoj, který nemá s pragmatismem nic společného. Samo o sobě by to nemuselo mnoho znamenat pro další pragmatickou spolupráci Česka a Číny, kdyby ovšem nepřišlo ono vůči Číně neuvěřitelně servilní prohlášení čtyř českých nejvyšších ústavních činitelů.
Pokud Česko dosud mohlo budit zdání, že se v zahraniční politice chová jako nezávislá země se suverénní zahraniční politikou založenou na rovných spojeneckých svazcích, pak oním prohlášením vzal tento dojem za své. Anebo ne? Když se to tak vezme, v dobách, kdy jsme byli součástí socialistického tábora, bylo velice praktické klanět se Sovětskému svazu a před tím za protektorátu zase Velkoněmecké říši... Tudíž se naši nejvyšší ústavní činitelé rychle vžili do dob před pár desítkami let a řekli si, že bude pragmatické zachovat se devótně vůči Číně. Radši dřív, než se dostaneme zcela do jejího područí. Pak by mohlo být už pozdě (aspoň pro ně). A pro Čínu je zase praktické zavčas nás vypeskovat, protože bychom si jinak mohli myslet, že se tady může kdekdo setkávat, s kým ho napadne a nebude to mít žádné následky. Takže je vlastně všechno v pragmatickém pořádku.
