Srpnová okupace 1968 a prezident Petr Pavel

A zas to tady bylo, tentokrát 58. výročí okupace Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Zuří také kampaň proti prezidentu Pavlovi, který prý okupaci schvaloval.

Ilustrační obrázek Microsoft Designer

Po listopadu 1989 mnoho lidí tvrdilo, že se 21. srpna 1968 o okupaci ani nejednalo, že se jen vyhrotil boj mezi stalinskými a reformními komunisty. To ale mohou vykládat pouze ti, kteří si onu dobu nepamatují, nebo chtějí záměrně zkreslovat skutečnosti. Komunisti, ať už stalinští či reformní, měli totiž v hrsti celou zem, a tak pro národ, či lépe pro běžné lidi bylo v sázce mnohem víc, hlavně naděje, které rozdrtily „ruské“ tanky, a potom je normalizátoři nacpali zpátky do tuby jako vyhřezlou pastu, ačkoli to beze zbytku nejde. (Psal o tom Milan Šimečka v knize „Obnovení pořádku“.)

Dnes žije spousta lidí, pro které je 21. srpen 1968 už jen historickým datem, neboť tehdy nebyli na světě. Jaké představy tito mladší lidé o oné době mají, záleží na tom, jak moc se o tuto relativně nedávnou minulost zajímají a co jim o ní pověděli a jak se k ní stavěli jejich rodiče a blízcí. Do stejné kategorie patří vlastně i lidé, kteří byli v srpnu 1968 malými dětmi a je snad ještě významněji ovlivnilo rodinné prostředí. A k nim náleží současný český prezident Petr Pavel, jemuž v srpnu 1968 nebylo ještě ani sedm let.

Jde-li o institut prezidenta, zastávám dlouhodobě názor, že parlamentní demokracie žádného prezidenta nepotřebuje, nanejvýš nějakého kladeče věnců. Když si ale „lid“ vydupal přímo voleného prezidenta, dodává to osobě na tomto postu větší váhu. To se projevilo už v době prezidentování Miloše Zemana a projevuje se to i nyní, kdy je prezidentem Petr Pavel.

Dnes je v Česku specifická situace, kdy je vláda plná bývalých komunistů, premiér a jeden ministr byli navíc konfidenti StB a doplňují je zdivočelé postavy z uskupení Motoristé sobě. Za této situace jsem rád, že jim prezident Pavel ze své pozice dokáže čelit. Je ale paradoxní, že právě tato vláda prolezlá „bývalými“ bolševiky útočí na Pavla skoro jako smyslů zbavená. Nástrojem útoků je přitom komunistická minulost prezidenta, ač je reálně myslícímu člověku jasné, že vládě a vládní koalici vadí hlavně současná činnost Petra Pavla.

V souvislosti s 58. výročím okupace Československa armádami pěti zemí někdejší Varšavské smlouvy mnozí připomínají, že Petr Pavel tuto okupaci prý „schvaloval“. Tak to trochu rozeberme. K invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z roku 1968 se Pavel v životopise sepsaném v roce 1987 vyjádřil takto: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k mému věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší, posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“ Později invazi odsoudil a za tento životopis se omluvil. Uvedl také, že vstup do KSČ byla chyba a za posledních 33 let ji prý náležitě odčinil. Podle lustračního osvědčení z roku 1992 nebyl spolupracovníkem StB.

Jelikož jsem skeptik, tak na nějaké pozdější odsudky, omluvy a odčinění minulosti nedám. Jsem ale také pragmatik a tudíž chápu, že vyjádření člověka k událostem starým skoro dvacet let, kdy byl dotyčný malé dítě, jsou irelevantní. Rozumím také tomu, že Pavel jako důstojník ČSLA vstoupil do KSČ, a také tomu, že po krachu komunistického režimu změnil postoje a názory. Se svou minulostí v bolševickém režimu se ostatně museli vyrovnat všichni, kdo v době jeho pádu byli dospělí, nebo aspoň trestně odpovědní teenageři.

Kdysi jsem napsal úvahu o knize francouzské historičky Francoise Mayer: Češi a „jejich“ komunismus, která vyšla deset let po pádu normalizačního komunistického režimu u nás. Připomenu z ní pouze to, že podle Mayerové se minulost u nás používá daleko víc k napadání a nařčení, než „k reflexi a pochopení toho, co byl komunistický režim“. Jestliže se to dalo pochopit deset let po sametové revoluci, pak téměř 37 let po listopadu 1989 je tento postup již absurdní.

Nicméně právě dnes zuří boj o komunistickou minulost Petra Pavla a takový ministr zahraničí Petr Macinka, člen vlády prolezlé bývalými komunisty, čte při projevu Petra Pavla v dolní komoře za jeho zády starý komunistický deník Rudé právo. A včera se konalo shromáždění před Českým rozhlasem, kde si současní představitelé státu i přítomní lidé připomněli 58. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy vedené Sovětskou armádou do Československa.

Řečnil tam kdekdo. Například předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura, který tehdy nebyl na světě a také prezident Petr Pavel. Předesílám, že podle mého mínění by o srpnové invazi před 58 lety měli držet hubu všichni a připomenout si ji jen pietní vzpomínkou s minimem slov. Avšak zatímco přítomní lidé před rozhlasem pískali hlavně na Okamuru, bývalý prezident Václav Klaus řekl směrem k prezidentu Petru Pavlovi, že jeho projev u rozhlasu nemohl přežít. Nicméně přežil, jak je zřejmé, takže nás může dál oblažovat svými názory a posilovat jimi všechny mravně probuzené pavlobijce.