Situace je stále tragičtější

V současném vedru, vědom si faktu, že se člověku nechce moc přemýšlet nad složitostmi světa, jsem se rozhodl nabídnout několik svých postřehů, které jsem do dvou krátkých celků.

Nech to být...     

Poslouchám irské lidové balady a mám slzy v očích. Ta nádherná, prostá a čistá hudba mě dojímá. Cítím, že i lidé, kteří ji stvořili, a také ti, je ji nyní zpívají a hrají, jsou čistí a živoucí. Vím, že Irové, nejsou a nebyli o nic lepší, než lidé kdekoli na světě. Navíc z těch úchvatných melodií dýchá syrovost a drsnost jejich kraje, který utvářel po věky i tamní lidi. 

A k životu patří nejen něha, krása a láska, ale i hrubost, hnus a nenávist. Patří k němu i krutost, zloba, tragédie, násilí, jak jsme toho denně svědky. Většinou však prostřednictvím médií a zlé věci se odehrávají převážně někde daleko, takže se mnohým může zdát, že se nás ani netýkají. Jak hluboký je to omyl, který každému dojde, až se cosi hrozného stane v jeho bezprostředním okolí, nebo jemu samotnému, či jeho blízkým. 

„Smrt každého mě umenšuje, ...proto se neptej, komu zvoní hrana, tobě zvoní!“ napsal kdysi básník John Donne. Slova „komu zvoní hrana“ použil pak Ernest Hemingway pro název svého skvělého románu ze španělské občanské války. A on sám přitom neváhal střílet africká zvířata a miloval koridu. Let it be... God with us!      

Kdo za to může?     

Doba je plná paradoxů a rozdílů. Jedni jsou bohatí, druzí chudí. Dal jsem se do řeči s jistou ženou, která kulhala o francouzské holi. Prozradila mi, že je na tom bídně, že nemá peníze. Ptal jsem se, abych odvedl řeč jinam, co se jí přihodilo? Řekla, že utrpěla zranění pádem flašky šampaňského z ledničky na nohu. Zaplakal jsem téměř jako Pán, jenž tak učinil poté, co popatřil mzdu služebníků svých.

Anebo ta bezpečnost. Dnes už pomalu není radno vycházet neozbrojen. Jako ten muž v jedné tančírně, který musel mít vzadu za pasem odjištěnou pistoli s nábojem v komoře, aby se mohl beze strachu bavit. A když náhodně vyšla rána, prostřelil mu projektil nejen kalhoty, ale odrazem od země škrábl nic netušící ženu na krku.

Situace je zkrátka čím dál tragičtější. A kdo za to může? Určitě ne my obyčejní, poctivě pracující, nepracující a zahálející lidé v záplatovaných, ale čistých šatech. Mohou za to Oni! To je jediná jistota, která člověku v dnešních chmurných časech zbývá.