Siesta nebo protest?

Když si někdo lehne na zem na veřejném místě, kudy chodí sem a tam spousty lidí, může být opilý, zdrogovaný, mohlo se mu udělat špatně a třeba i omdlel. Pokud ale nevypadá na nic z toho, je při vědomí a jen civí... Co to je?

     Dral jsem se onehdy k východu z jisté nádražní budovy a u schodiště tam ležel starší, blahobytně vypadající muž. Určitě nebyl v bezvědomí ani snad opilý, aspoň tak nevyhlížel. Na boku, s hlavou opřenou o zeď se natáhl souběžně se schody, napříč krokům cestujících, aby ho museli překračovat a lhostejně civěl před sebe. Působil přesně tak, jako když někdo odpočívá po nedělním obědě na kanapi a zírá na televizi, kde si v tradiční talk show politici zbůhdarma »třepí pysky«, aby přesvědčili veřejnost nejen o svém konání, svých názorech, ale rovněž o dobrých úmyslech.
     Poznamenal jsem, že si našel opravdu klidný koutek k oddychu. Nebyl to výrok zle míněný, spíš jsem to řekl pobaveně. Vůbec nechci organizovat někomu život, když nemusím, je to výraz spíš pohodlnosti než tolerance, ale většinou nechávám bližní bez pohoršení dělat, co jim libo. Pokud zrovna nevraždí, či nepáchají jiné evidentní zrůdnosti. Nicméně mou glosu k počínání toho muže nenechal bez odezvy jiný pasant a utrousil, že se mu nediví, když je všude kolem takový »bordel«! Opáčil jsem, že si může lehnout k němu, jestli se mu to zamlouvá. Podrážděný chodec pak už zamručel jen cosi, čemu nebylo rozumět, takže se už nikdy nedozvím, jak to vlastně myslel.
     Tím víc jsem o tom začal dumat. Že by to byla jakási forma protestu? Vyloučit to nelze. A nakonec – proč ne? Když člověku připadne, že se stav světa kolem něj stává již neúnosným a on jej nedokáže napravit ani myšlenkami, ani slovy, ani činy, tak s sebou prostě praští na zem tam, kde se zrovna nachází. Určitě to není tak destruktivní, jako v davu demonstrovat a řvát, poutat se k elektrárnám, na koleje, vytloukat výlohy, vypalovat synagogy, unášet rukojmí, vypouštět činčily z chovů do volné přírody, kde tak jako tak zahynou, blokovat silnice, střílet na skutečné i domnělé nepřátele, ničit symboly útlaku a zla, případně odpálit trhavinu na svém těle uprostřed nabitého autobusu. 
     Je to ale mnohem méně účinné, ač protestování metodou ležení v cestě třeba tankům, kamionům, vlakům, záměrům vlád před jejich úřady…, není také neznámé. K tomu se ale musejí protestující vybavit příslušnými hesly, odhodlanými, nebo aspoň zoufalými výrazy v obličejích. Jinak by se nemuselo poznat, že jde o protest. Náš muž se však tvářil zcela lhostejně. A tak mě nakonec napadlo jen banální přísloví: „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ A zase – je to zvláštní, že to pořekadlo klade důraz pouze na kvalitu poležení a nikterak neřeší jeho dislokaci.