Šest neznámých stránek o Petru Pavlovi?

Mediální snaha o diskreditaci možného kandidáta na českého prezidenta Petra Pavla, respektive dostat jej na stejnou úroveň jako jiného možného kandidáta na prezidenta ČR Andreje Babiše, a tím jej diskreditovat, je naprosto zřejmá.

Teď zase server Seznam Zprávy objevil jakýsi šestistránkový dokument z 12. února 1990 (datum samo o sobě je poněkud podezřelé), který podle Seznamu Zprávy „popisuje, jak se někdejší elitní parašutista z Prostějova účastnil od roku 1988 tříletého tajného postgraduálního studia pro vojenské zpravodajce“. Ve skutečnosti se jedná o kýmsi sepsané hodnocení Petra Pavla v průběhu „kurzu“, který ovšem nedokončil. Také není jasné, co by po absolvování kurzu dělal, pokud by tedy u nás pokračoval komunistický režim, což se ovšem nestalo.

Jinými slovy fakta, která by z tohoto hodnocení pro Petra Pavla mohla vyplývat, jsou typu „coby, kdyby“. Nejde tedy o nic jiného než o další pokus přesvědčit veřejnost, že vysloužilý generál Petr Pavel není vhodný kandidát na prezidenta. Mám-li se vyjádřit čistě za sebe, v prvním kole prezidentské volby nedám svůj hlas ani Babišovi, ani Pavlovi, budou-li kandidovat. Jestliže se však do druhého kola dostane Andrej Babiš, budu každopádně volit jeho protikandidáta, protože každý je pro mě tisíckrát přijatelnější než bývalý premiér.

Z právě uvedeného se dá snadno odvodit, že mi nejde ani tak o minulost kandidátů v době komunistické diktatury, jako o to, co dělají v současnosti. Myslím, že ani zdaleka nejsem s tímto postojem osamocený. Zatímco na chování a jednání Petra Pavla od pádu komunistického režimu neshledávám nic diskreditujícího, současné jednání a chování Andreje Babiše považuji naopak za zcela integrální s tím, jak se choval a jednal před sametovou revolucí, jen své působení obohatil o „mafiánské praktiky“, a jako takový nemůže být podle mého prezidentem. Jeho spolupráce s StB je pro mě jen „bonus“ na straně záporů.

Ono je to vůbec složitější. Náš stát po pádu komunistického režimu vybudoval svou legitimitu na odvržení komunistické zkušenosti, od komunismu se po roce 1989 většina lidí také distancovala, ale přitom jsme si ponechali komunistickou stranu, jež se nevzdala ani názvu ani své minulosti. My jsme totiž nemohli „kolaboraci“ s komunismem přisoudit „cizincům“ či „vlastizrádcům“ a odvržení se týkalo jen komunistické zkušenosti, ale nikoli předcházející doby. Všeobecné hodnoty, jimiž se ospravedlňuje toto zavržení, nesměly tedy vést k přezkoumání působení jednotlivců a ke zpochybnění integrity státu.

V podstatě lze říct, že u nás pád komunistického režimu nevymezil prostor poražených a vítězů, jako tomu bylo po válce v Německu po pádu nacistického režimu, kde proběhla důsledná denacifikace (aspoň v částech, kde pak vznikla Spolková republika Německo). To je velký rozdíl od situace u nás, která nastala po roce 1989. U nás se každý, kdo si za vlády komunistů budoval postavení a jakkoli se podílel na veřejném životě (vyhnout se tomu vyžadovalo od jedince velkou odvahu), od komunistické ideologie „umazal“ a zůstal i nadále umazaný. 

Proto silně kulhají srovnávání našich bývalých komunistů s bývalými členy NSDAP v Německu. Tato strana a její ideologie totiž jednoznačně prohrály, zatímco KSČ a její ideologie u nás prohrála jen částečně. Nelze tudíž tvrdit, že když chce u nás kandidovat na prezidenta bývalý člen KSČ, je to stejné, jako by chtěl v Německu kandidovat bývalý člen NSDAP. Pokud jsem něco podobného slyšel například z úst Michaela Kocába, říkal jsem si, že on byl mnohem blíž u toho než většina běžných lidí, když se u nás nezakázala po roce 1989 komunistická strana.

Vytahovat proto nyní na Petra Pavla jeho působení před pádem komunistického režimu u nás je proto velmi podivné. Nejspíš by za komunistického režimu, kdyby pokračoval, Pavel dál budoval svou vojenskou kariéru a snad by se stal i komunistickým vojenským špionem, leč ten režim roku 1989 skončil a nikdo nemůže vědět, co by bylo, kdyby neskončil. Nikdo neví ani to, co by dělal za takových okolností sám, natož Petr Pavel nebo jiný kandidát na prezidenta.