Otázka v titulku je samozřejmě hodně nadsazená. Nicméně existují na našem kontinentu některé náznaky, že by budoucí vývoj mohl případně vést i ke konfliktu, nezačneme-li reagovat na události reálně a bez postranních úmyslů.
K úvahám o něčem do nedávna tak absurdním, jako by byla „náboženská válka“ v nynější Evropě, mě přiměly v souvislosti s masovou imigrací a násilnými krvavými činy v poslední době stále častěji se vyskytující soudy o islámu jako o náboženství z gruntu agresivním. Autoři takových hodnocení se přitom pomalu rozšiřují ze sociálních sítí a blogů dokonce i do křesťanských a katolických kruhů. Na konci minulého tisíciletí sice proběhla v Bosně a Hercegovině příšerně krutá etnicko-náboženská válka, ale co do rozsahu by nebyla ničím s náboženskou válkou, která by vypukla dnes.
Nebudu však strašit ani malovat čerty na zeď. Zdá se však, že se islamistickým teroristům a hlavně teroristické bandě zvané Islámský stát postupně daří Evropě vnutit konfrontační a válečnou rétoriku. Na ujišťování, že se nenecháme zastrašit a nepřijmeme násilný styl ISIL a jiných islamistických teroristů, je už trochu pozdě, když už jejich vrazi zabíjejí nevinné lidi v různých zemí. Navíc takové ujišťování působí poněkud stereotypně, tudíž se krůček po krůčku začínají prosazovat jiné hlasy.
Jak je však možné, že se teroristé dokážou prosazovat pomocí nožů, seker a primitivních výbušnin proti sofistikované, proorganizované a nejmodernějšími technologiemi oplývající bohaté a blahobytné Evropě? Inu, můžeme si za to sami. Totiž sami. Může zato politika multikulturalismu a jí přizvukující sluníčkářské aktivistické koncepty. Sluníčkář je sice svým obsahem poněkud nejasné slovo, ale mám pocit, že každý ví, o co jde a docela to sedí.
Multikulturalismem si přitom bývalé koloniální evropské mocnosti začaly vykupovat špatné svědomí za svou politiku v koloniích a v dalších zemích z oblastí, kterým se v době světa rozděleného mezi dvě světové soustavy začalo říkat třetí svět. V případě Německa pak jde stále hlavně o vykupování si špatného svědomí za hrůzy druhé světové války rozpoutané nacistickou Třetí říší. A co si vykupovala katolická církev přerodem svého postoje k jiným církvím na smířlivý a vstřícný? Přece své zločiny staletí páchané jménem boha při šíření katolické víry a upevňování své moci. Rusko si pak nevykupuje nic, neboť tam bolševická totalita z dob Sovětského svazu ještě zcela nezmizela, tak se nyní snaží tvářit jako jediný spravedlivý a mnozí u nás mu na tuto propagandu skáčou.
V tomto kontextu se ani nelze moc divit tomu, že postkomunistické země, jako jsou Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, byly při obrovském zesílení imigračního proudu poněkud jasnozřivější než tradiční západní demokracie. Ty setrvávaly ve svém multikulturalismu a „nás“ obviňovaly z xenofobie, rasismu, nenávisti a kdoví z čeho a samy se holedbaly svým humanismem a solidaritou s trpícími. U nás lidi viděli dál, neboť několik generací zdejších obyvatel bylo nedávna obětmi dvou po sobě jdoucích zhoubných totalit, i když slovo oběť není obecně tak docela pravdivé, ale pro tento účel ano.
Politika multikulturalismu a sluníčkářství a hlavně setrvávání v jejích stereotypech má za následek jednoznačně radikalizaci lidí v zemích Evropské unie, jak to mnozí už relativně dávno předvídali, a pozvolnou změnu uvažování a rétoriky na konfrontační a válečnickou. Nevím, jestli je ještě čas na jinou změnu, a sice směrem k reálnému hodnocení událostí a v důsledku toho k odpovídajícím krokům. Otázka také je, zda o takovou změnu mají mocní skutečný zájem? Mám trochu už strach, když i mě napadla taková šílenost, že by se Evropa mohla ocitnout v náboženské válce křesťanství s islámem.
