V diskuzi pod minulým textem, v němž jsem uvažoval také o zesměšňování a urážení Miloše Zemana, mi bylo přímo i nepřímo vytčeno, že jsem prezidentovi neodpustil vítězství v přímé volbě.
Jistý diskutér například napsal: „Miloš Zeman se dopustil té nerozvážnosti, že zvítězil v přímé volbě. Dokonce dvakrát. To mu nejrůznější pisálci, minulí či bývalí politici a další mluvící hlavy, kteří vždy ví lépe, co si lidé mají myslet a co mají dělat, nikdy neodpustili. A následky této své nerozvážnosti holt musí snášet.“ To je pozoruhodný jev, jaký „generální pardon“ si vytvořili stoupenci Miloše Zemana pro všechny prezidentovy excesy.
Je to obdoba opičí lásky, kdy třeba matka omlouvá veškeré prohřešky nezdárného syna tím, že je to její dítě, které proto musí být apriori hodné, ona ho miluje, ale všichni se proti němu spikli. Stejně si počínají příznivci Miloše Zemana, nevadí jim, ať udělá cokoli.
V případě prezidenta Miloše Zemana používají jeho přívrženci dvě základní mantry: 1.Ti, kdo Miloše Zemana napadají, nekritizují jeho konkrétní počiny, ale chtěli by tímto způsobem nedemokraticky zvrátit výsledek demokratické přímé volby. 2.Prezidentovi kritici jsou lidé, kteří se nad ostatní povyšují, i když sami jsou neúspěšní, ve skutečnosti nic nedokázali a své postoje, jež považují za jediné správné, vnucují celé společnosti.
Zajímavé také je, jak se v tomto pádu shodují Zemanovi s Babišovými stoupenci, což je zase důsledek sbližování prezidenta a premiéra (spočívající na skutečnosti, že se ti dva vzájemně drží v šachu), a jejich populistické spojenectví se srůstáním přívrženců obou zpětně utvrzuje. Z tohoto hlediska je postřeh francouzského filozofa Lévyho, že jsou Babiš a Zeman „Laurelem a Hardym populismu“, velmi bystrý.
Jestli mi vadí přímá volba prezidenta? Ve skutečnosti ne, i když je to v našem systému zastupitelské demokracie neorganický prvek. Ona je totiž samotná funkce prezidenta v té podobě, jako je tomu u nás, neorganickým prvkem, a to už od dob Tomáše Masaryka. Za něj existovala takzvaná hradní politika, přestože byl prezident volen nepřímo parlamentem a sám TGM vykazoval jisté „monarchistické“ sklony. Byl ale demokratem, humanistou a dá se říct, že i snad prvním feministou, hlavně však moudrým mužem a lid ho miloval.
Říká se, že osvícený panovník umí spravovat zemi líp než kterýkoli demokraticky zvolený parlament. Problém je, že osvícených vládců je zoufale málo. Funkce prezidenta Česka a dříve Československa se vždycky těšila velké vážnosti, ať ji vykonával kdokoli. Touto aureolou ji opatřil právě TGM svou důstojností (kterou tak trochu navázal na císaře pána, což bylo pro lidi žijící celé věky v monarchii šťastné), a zároveň schopností rozumět citům a starostem každého prostého člověka.
Další prezident Edvard Beneš zdaleka nedosahoval úrovně TGM. Na jeho obhajobu lze uvést však to, že působil v prezidentské roli v nesmírně složitých dobách. Emila Háchu pomíjím, protože ten byl závislý na Velkoněmecké říši. Komunistické prezidenty počítat rovněž nemůžeme, neboť vykonávali jen vůli KSČ, pokud ji z titulu svých vrcholných stranických funkcí přímo neformulovali. Václav Havel v sobě možná něco z Masaryka měl, ale jen něco. Václav Klaus se důstojně sice v podstatě choval. Zkazil si to ale propiskovou a pak hlavně amnestijní aférou. Navíc z něj přímo prýštila povýšenost a za jeho počínáním byl cítit klam.
Zbývá Miloš Zeman. První a dosud jediný přímo volený prezident. Měl skvělou příležitost navázat na TGM, kdyby ovšem nebyl jeho pravým opakem. Tento prezident, za něhož se „bije“ polovina národa, disponuje pozoruhodným souborem nectností. Daří se mu vytvářet však o sobě dojem, že je bodrý strejda z venkovské hospody, člověk z lidu, přičemž nic není tolik vzdálené skutečnosti. Je to vlastně od něj husarský kousek, když se vymezoval dřív proti pražské kavárně, a jak se ten pojem zprofanoval, vymezuje se vůči lepšolidem, brojí proti těm, kteří prý ví vždycky nejlíp, co si lidi mají myslet, přičemž toto všechno on sám reprezentuje.
Tohle by však byla víceméně legrace, kdyby se nespojil s premiérem Andrejem Babišem, důsledky jehož vládnutí shrnul internetový deník Forum 24 do sedmi základních oblastí:
1. Obrovská kumulace moci dusí svobodné poměry a férovou soutěž.
2. Vůdcovský princip mění politický systém.
3. Pohrdání pravidly ohrožuje právní stát.
4. Ovládnutí médií snižuje míru svobody slova.
5. Státní dirigismus a šikana zhoršuje podmínky pro malé živnostníky.
6. K moci se vrací síly minulosti, komunisté a estébáci mění orientaci země.
7. Dlouhotrvající ostuda v zahraničí zhoršila pověst České republiky.
O tom lze přemýšlet, polemizovat s tím, ale pokud je jen část z toho pravdou, veškerá sranda přestává.
