Napsal jsem textík s názvem „Je to můj názor…“, který pojednával o zneužívání legitimního práva každého člověka ve svobodné společnosti prezentovat bez obav své názory – k záměrnému šíření lží, dezinformací a nehorázností.
Myslel jsem si, že snad ani nemůže být jasnější, o čem text je. Na druhé straně jsem očekával „rojení“ známých firem a firmiček, které se budou pokoušet mou poznámku překrucovat, dezinterpretovat a případně využijí diskuse k tomu, aby si zapěly svá obvyklá blues o „jediných přípustných“ názorech. Aniž jsem si to však plně uvědomil, zasáhl jsem svým blogem velmi bolavé místo v celospolečenských debatách o svobodě slova, které v realitě ruské agrese proti Ukrajině nabývají na nové naléhavosti.
O co jde, mi pomohl pochopit diskusní příspěvek paní Kláry Trnkové, která napsala: „...naprosto nesouhlasím s cenzurou jakéhokoliv druhu. Podle vás všech měli komunisti vlastně pravdu. Vyjádřit jiný názor než povolený bylo trestné. Mnozí za pouhý názor seděli, jiní nesměli pracovat, díla s jiným názorem šla do stoupy nebo do trezoru. Za války šli do koncentráku anebo pod sekeru.“
Přesně v citovaných slovech tkví podstata současného problému s veřejnou prezentací názorů. V českém prostředí jsme po trpkých zkušenostech se dvěma po sobě jdoucími brutálními totalitami velmi citliví na veškeré snahy jakkoli omezovat svobodu projevu a volné šíření názorů. Pokud se o to kdokoli v jakékoli formě pokouší, hned v tom vidíme „ideologickou“ cenzuru a často i nástup nové totality. Tak to ale není. Aby mohla vzniknout „nová totalita“ starého střihu, musela by být splněna řada dalších podmínek, k čemuž se naše společnost (míněno západní či euroatlantická) ovšem vůbec neblíží.
Ve stále víc globalizovaném světě se sice zdá, že se pohledy na různé problémy jaksi „sjednocují“, že mainstream dominuje víc než kdykoli dřív. Je to podobné jako ve výrobě, kde má jasný vrch hromadná produkce vyžadující si určitou unifikaci postupů, nad drobnou řemeslnou výrobou, která je na jedné straně výrazně méně efektivní, ale na straně druhé má kouzlo pestrosti a originality a v případě potravin budí dojem přírodnosti a zdravosti. Fakt, že drobná výroba potravin není s to nasytit ani zlomek současného lidstva, se přitom taktně zamlčuje.
Totalita starého střihu ze Západu určitě nehrozí. Takových totalit ostatně několik stále existuje, ať už v severokorejském, čínském či ruském provedení, z nichž zejména ta ruská se navíc v současnosti projevila jako režim, který rozpoutal brutální a zločinnou válku proti nezávislé Ukrajině. Tato aktuální tragická skutečnost zároveň upozadila nebezpečí totality „nové fazóny“, která by ze Západu mohla hrozit, a sice například v tom duchu, jak ji popsal ve skvělém apokalyptickém sfi-fi románu „451 stupňů Fahrenheita“ americký spisovatel Ray Bradbury.
Román se jmenuje symbolicky podle teploty, při níž se zapaluje papír a požárníci v něm nehasili požáry, ale pálili knihy. To dnes vůbec není nutné, protože stejného efektu ničení tradiční kultury a uznávaných hodnot (což je v principu špatné, ale jisté pochybnosti o ustálených pravdách jsou naopak prospěšné) dosahujeme hlavně pomocí internetu, který obludnou produkcí nejrůznějších informací spolehlivě zajistí, že se v nich jedinec ztratí a každá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných vzepětí ducha a kravin. Na rozdíl od Bradburyho sci-fi nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná, naopak je možné téměř vše, až se zdá, že čím větší nehoráznost, tím zářivější má úspěch.
Projeví-li pak člověk odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako v knize, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si ho tedy někdo vůbec všimne. V takových podmínkách není vhodný substrát pro vznik známých typů totalit, před nimiž ruská agrese ostatně dostatečně varuje. Avšak vynikající živnou půdu poskytuje naše společnost globálních sítí pro skrývání lží, dezinformací, propagandy zhoubných ideologií a zhůvěřilostí za formulku „je to můj názor“, jak jsem o tom psal v předchozím blogu. S použitím mínění pana Milana Šťastného z minulé diskuse mi nešlo o to, že bych chtěl někomu upírat jeho právo na vlastní názor, ale o to, že někteří jedinci toto právo zneužívají k ospravedlnění faktu, že šíří lži a dezinformace.
V téže diskusi napsal pan Jaroslav Herda: „Názor nejen není sprosté slovo, dokonce to nikdo netvrdí ani nikdo nechce, aby se jím stalo. Sprosté však je, když je lež prezentována jako názor či přesvědčení. Lze jistě namítnout, že není vždy možné dokázat, že se jednalo o úmysl šířit lež. To někdy opravdu musí rozhodnout soud a třeba se i přidržet zásady in dubio pro reo, neboť »prostá duše« může nějakému nesmyslu uvěřit a v dobré víře to pustit dál. Může třeba uvěřit Jiřímu Vyvadilovi. Ale pokud vysokoškolsky vzdělaný právník Vyvadil a známý obdivovatel Putina předstírá, že jsou jeho kognitivní schopnosti na úrovni člověka neschopného dosáhnout základního vzdělání, pak se ani za přepětí všech sil nedá uvěřit, že upřímně prezentoval toliko svůj názor či přesvědčení, ale naopak pokračoval ve své již známé snaze dosáhnout u jiných lidí přijetí lži jako pravdy. Tedy dosáhnout vytvoření mylného názoru.“
On už ten dávný filozof Voltaire, když v obecnosti přistupoval k problematice svobody názorů v duchu hesla, že sice „nesouhlasí s tím, co jiný říká, ale až do smrti bude hájit jeho právo to říkat“, věděl, že v konkrétních případech s tím bude problém. A to tenkrát byly veřejně prezentovány převážně jen „kultivované“ názory, tudíž Voltaire nemohl mít potuchy o tom, jaké nehoráznosti, podlosti a blbosti se za 250 let budou běžně v médiích, blozích a na sociálních sítích publikovat.
