Dětství a mládí jsem prožil v rodině, kde nebylo pochyb o tom, kdo je muž a kdo žena. Otec, jakkoli byl svobodomyslný, hrál jednoznačně mužské role a matka zase ty ženské, ačkoli ji genderové stereotypy někdy trochu (dost) štvaly.
Kterou vdanou ženu s dětmi však tehdy – v 50. a 60. letech 20. století v socialistickém Československu – neštvalo rozdělení mužských a ženských rolí v rodině. Role ženy totiž tkvěly v tom, že chodila do práce, a po ní nakupovala, vařila, prala, žehlila, uklízela, šila a zašívala, starala se o děti, dělala s nimi úkoly, a když pak přišel domů její manžel, vybízela ho, často marně, aby opravil to či ono, vyčistil zanesený komín, či připevnil na zeď poličku.
Naproti tomu role manžela a otce v rodině spočívaly v lepším případě v tom, že chodil do zaměstnání a doma si potom, když přišel dost brzy, trochu pohrál s dětmi a následně dělal jenom to, co ho bavilo, jestliže měl zalíbení v drobných údržbářských činnostech, a pokud neměl nebo rodina bydlela v paneláku, kde nešel ani hřebík zatlouct do zdi, nedělal vůbec nic, jen ležel na gauči u televize (když ji měli). Ke cti mého otce sloužilo, že doma dokázal opravit, ba vyrobit téměř vše.
Avšak ani v širším okruhu rodiny a známých jsem nikdy neměl důvod pochybovat o tom, kdo je muž a kdo žena, že manželé jsou muž a žena a spolu s dětmi tvoří rodinu. Nikdy mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Také mezi mými vrstevníky a spolužáky bylo jasné, kdo je kluk a kdo holka. Jako kluci jsme chodili hrát fotbal, v zimě hokej, nebo podnikali výpravy do různých zastrčených koutů, které působily dobrodružně. Holky zase skákaly gumu či panáka, nebo se bavily jinými mně nepochopitelnými holčičími hrami. Až později, dávno po vojně, kdy už jsem byl ženatý a měli jsme dceru, a kdy jsem pracoval ve své čtvrté profesi u druhého zaměstnavatele, se udála série podivných příhod, které byly součástí surrealistického pozdního odpoledne a pak neméně surrealistického večera.
S kolegou jsme měli v Brně po strojírenském veletrhu během několika dnů ve firemním stánku rozebrat modely strojů, uložit je do beden, a nakonec je odvézt zpátky do podniku. To byly čistě mužské práce, aspoň jsme ani v jiných likvidovaných stáncích nikdy žádnou ženu nezahlédli. U zahraničních výrobců rozebírali expozice převážně Jugoslávci coby levná pracovní síla, kteří obdrželi asi za týden práce tři tisíce korun, jak nám jeden z nich prozradil, zatímco my jsme to dělali v rámci běžné mzdy, jež pro nás tehdy činila něco přes dva tisíce korun měsíčně. Proto jsme chodili na obědy do jídelny výstaviště na paprikový lusk za 4,50 Kčs, a tam jsme vlastně nějaké baby za výdejním okénkem viděli, jediné to ženy v okolí.
Hodlali jsme si všechny tyto ústrky vynahradit ve vinárně U královny Elišky, a strávit tam večer u vínka ve společnosti krásných slečen, jak jsme doufali. Surrealistické události a obrazy se začaly dostavovat už při čekání na tramvaj před výstavištěm, kdy se najednou přihnala šalina, jak se tam říká, ještě ta dřevěná křižíkovského typu. Byla přecpaná a ověšená vojáky v maskáčích, kteří zírali ven odevzdanými zraky. Nezastavila a jako přelud zmizela za blízkým domem stejně rychle, jako se objevila. Vojáci, zase mužská záležitost, řekl jsem si, ačkoli v armádě už tehdy jistě nějaké ženy působily, například moje manželka.
Další surrealistický zážitek zavinil můj omyl. Ptali jsme se na cestu do zmíněné vinárny dvou dívek. Chtěl jsem pomoci a řekl, že má být prý na Mendelssohnově náměstí. Vykulily oči. „Vy do toho manželství nějak spěcháte,“ usmála se jedna dívka. „Už se stalo,“ odvětil jsem tupě. „Vinárna je na Mendelově náměstí,“ řekla druhá. „Prý Mendelssohnovo,“ dodala posměšně. V duchu jsem ocenil pohotovost, vtip i vědomosti první dívky, které hned došlo, že jsem si spletl přírodovědce Gregora Mendela s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym, jenž složil známý svatební pochod. Na to, zda ví, že je Mendel zakladatel genetiky, jsem se radši neptal, neboť můj obdiv k dívce byl beztak jen výraz mužského šovinismu, který mi uložil do podvědomí, že mladá holka musí být uhihňaná a hloupá.
Vinárna U královny Elišky se po pádu komunistického režimu stala honosným, snobským podnikem, ale už tehdy byla lepší socialistickou vinárnou, takže jsme chtěli povečeřet v lidovější hospodě. Dřív jsme ale ze zvědavosti zašli do kostela, kam nás přilákala liturgická hudba. Atmosféra zdobného barokního svatostánku při mši byla působivá. Koukl jsem ale ke zpovědnicím a spatřil snad třináctiletou dívku, jak poklekla a sepnula ruce. Do té doby jsem v podání dítěte nic podobného neviděl a dumal, z jakých hříchů se asi chudák holka zpovídá, zatímco kněz u oltáře kázal o svatých odpustcích. Říkal, že odpustek není za tři koruny zakoupená stvrzenka o odpuštění určitého hříchu, jak se učí ve škole, ale skutečný a hluboký vnitřní odklon od hříchu.
Fajn, řekli jsme si s kolegou, až spácháme hřích ve vinárně se slečnami, jak jsme doufali, hned pak se od něj hluboce vnitřně odkloníme, za tři koruny nebo zadarmo, to už nehrálo roli, genderovou ani jinou. Napřed jsme se ale museli nutně najíst. V hospodě, kterou jsme našli, bylo místo u dlouhého stolu. Seděly tam jen tři starší dámy, pokuřovaly a delikátně si nabíraly lžičkami sousta z ovocných pohárů se šlehačkou. V kavárně Slavia v Praze by si jich nikdo nevšiml, ale v téhle knajpě působily nepatřičně. Civěl jsem radši do akvária na rybičky, jak blazeovanými tlamičkami okusovaly řasy ze skla. Ač jsem byl hladový, připadal jsem si také přesycený požitky života, který jsem tehdy žil.
Sotva jsme zhltli večeři, přisedli k našemu stolu dva starší muži s košíkem švestek. Jeden byl robustní a hranatý, druhý menší, s kulatými brejličkami a mluvil fistulí. Hřbety rukou a předloktí měl potetované dívčími jmény a občas srdcem prostřeleným šípem. Říkali, že je letos švestek habaděj a jak jsou, panečku, veliké, ale posteskli si, že při česání byla zima. „Sáhněte si, jak jsem ještě teď studená,“ řekl ten potetovaný v brejličkách a natáhl ke mně ruku. Byla jako kus ledu, ale mě zamrazilo víc z toho, že ten muž je patrně žena, nebo si to myslí, což naopak nás vůbec nenapadlo. S kolegou jsme pak tu osobu pozorovali, ale nic ženského jsme na ní neobjevili. I hlas měla spíš mužský, i když vysoký.
Tenkrát se poprvé v životě do bezpečí mých neotřesitelných pravd vkradl virus nejistoty, že to s muži, ženami a jejich vztahy nemusí být vždycky tak jednoznačné. Tehdy jsem poprvé na něco takového vůbec pomyslel. Brzy jsem to ale pustil z hlavy. U královny Elišky jsme totiž skutečně natrefili na dvě slečny u stolku, jako by tam na nás čekaly. Všechno šlo pak jako po másle, dovolily, abychom si přisedli, nechaly se pozvat na víno, prozradily, že jsou zdravotní sestry, což tehdy byla profese a genderová role typicky ženská, a nakonec s námi i zpívaly „Zaspala nevěsta v strážnickej dolíííně“ a jiné odrhovačky v pseudolidové aranži. Jakmile jsme ale s kolegou začali být zřejmě dotěrnější, řekla jedna slečna, že jsou přítelkyně. A když jsem nechápal, co má být, dodala, že jsou intimní přítelkyně. Učinila tak ten večer druhou šmouhu do jasných kontur a barev mého obrazu fungování společnosti mužů a žen.
Sedm let na to skončil u nás surrealistický reálný socialismus a za dalších pár let jsem šel v Brně po náměstí Svobody, kde seděl na zemi nějaký zoufalec, hrál na kytaru a zpíval „To všechno vodnééés čas…“. Mohl bych napsat, že hrál mizerně a zpíval falešně, ale on hrál skvěle a zpíval skoro stejně dobře jako Waldemar Matuška, což byl nefalšovaný chlap, jenž tou dobou žil na Floridě a sem zajížděl jen občas s gloriolou nejen slavného zpěváka, ale i odpůrce bývalého režimu, kterou získal po své emigraci, kdy se ho komunisti pokusili vymazat z paměti národa. Jaký rozdíl od toho kluka, který seděl v Brně na dlažbě, před sebou otevřený futrál od kytary na almužny, a hulákal do okolí „To všechno vodnééés čas…“. To jediné jistě byla, je a na věky bude genderově ani jinak nezpochybnitelná pravda.
