Následující text opravdu není žádným jinotajem na politická či společenská témata. Jedná se skutečně o prozaickou miniaturu, respektive o surrealistickou báseň v próze.
Jedu do rychle zapadajícího zimního slunce a rozbitá okreska před volantem je nesnesitelně rovná a lesklá. Pak nesmyslně prudká zatáčka uprostřed polí. Jedu kouskem pusté země uprostřed hustě obydlené krajiny. Jedu tou pustinou, kde každé dva reflektory protijedoucích aut jsou jako přízrak. Jedu tou pustinou měkkým světlem, tmavohnědou hlínou a špinavou žlutí uschlé trávy za svou láskou, jako už tolikrát, jako vždy. Žijeme spolu tak šťastně, až to nudí.
Po pravé straně remízek a v něm ruina usedlosti. Zastavím, neboť se mi chce zastavit. Dám vůz na blikačky a už jsem v tom houští, holé větvičky mi bodavě olizují tvář a paže. A tam u jedné holé zdi stojí na pozadí ztmavlých rudých cihel poutnice krajinou potěšení. Život se s ní nemazlil a obdařil ji krásou, byla jejím prokletím. Jak to vím? To nevím, ale proč by tu jinak na mě čekala? Tady v té pustině, v sychravém soumraku u staré zdi?
Má nádhernou tvář a vlasy jako měď a je strašně vyzáblá. Říkám jí – pojď. A ona beze slova nastoupí. Za chvíli je tu vesnice, ostrá levotočivá zatáčka, půl kilometru táhlým obloukem a vjíždím do města. Doma říkám své lásce – lásko, vedu ti hosta, je to poutnice krajinou potěšení. Ale má láska nikoho nevidí. Ohlédnu se za sebe a nikdo tam není. Má láska mi říká – jsi blázen, víš to? Přikyvuji – vím. Pak se políbíme a když s tím skončíme, kouknu se na laminátovou podlahu. Je tak nesnesitelně lesklá a já na ní náhle vidím malé šlápoty poutnice krajinou potěšení.
