Podzimní zrcadlení v Máchově jezeře

Jelikož byl v sobotu 19. října 2019 příjemný podzimní den, vyjeli jsme asi hodinku cesty od nás k Máchovu jezeru. Mohu předeslat, že to byl vydařený výlet.

Hned dnes ráno, dokud jsem měl jezero ještě v mysli a v očích, jsem si přečetl asi po dvacáté Máj od Karla Hynka Máchy. Nebudu líčit a nikomu vnucovat, jak úžasná je to básnická skladba. Musím ale poznamenat, že od časů, kdy byl polapen „strašný lesů pán“ Vilém a následně popraven stětím a vpletením do kola, protože zavraždil svého nepoznaného otce, který svedl jeho milenku Jarmilu, se jezero výrazně posunulo od drsné a temné romantiky zpodobněné v klenotu naší poezie směrem ke komercializaci. I tak ale zůstala Máchovu jezeru spousta kouzel.

Doufám, že to bude patrné z fotek, které připojuji. Zaměřil jsem se v nich především na zrcadlení obrazů krajiny na hladině jezera. Krajina kolem Máchova jezera je totiž opravdu úchvatná a představuje jedno z míst, která názorně ukazují, v čem tkví půvaby naší země. Tak si ještě vypůjčím pár veršů z Máchova Máje, v nichž se někdejší „strašný lesů pán“ a nyní vězeň Vilém vyznává zemi. Jsou to velmi známé verše, ale jejich známost, ani čas nemohou nic ubrat na jejich působivosti.

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k ním:
"Vy, jenž dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy, hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

A nyní už fotky

Podzimní zrcadlení v Máchově jezeře