Někdo si zde posteskl, a není to povzdech jediný ani nový, že mizí velikonoční tradice. Asi u nás vážně mizí, ať už člověk Velikonoce chápe pouze jako starodávné pohanské svátky vítání jara, nebo jako největší křesťanské svátky.
Osobně mě nikdy žádné svátky moc nebraly, ani mé vlastní narozeniny ne, nicméně chápu, že se každý potřebuje čas od času v běhu všedních dní zastavit a cosi oslavit. Je to jednak profylaxe vlastního duševního zdraví, a jednak si tím lidé připomínají existenci pospolitosti, v níž žijí. V zásadě je jedno, zda se taková oslava vztáhne k jakémusi výročí, nebo se skupina lidí jen tak sejde, aby juchala a většinou i chlastala. Národní a tím spíše světové svátky nabývají ale na rozdíl od soukromých veselic duchovní a etický rozměr. Vzhledem k tomu, že nejsem žádnými svátky příliš citově ovlivněn, mohu se na ně podívat v podstatě nezaujatě a přemýšlet o nich v „technické“ rovině.
Jak je to tedy s Velikonocemi? Křesťané mají v roce dvoje hlavní svátky – Velikonoce, kdy si připomínají ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a Vánoce, kdy si připomínají narození téhož. (Letnice nechám stranou.) Náhodou jistě není, že se Ježíš narodil zrovna v době, kdy se už od pravěku slavil zimní slunovrat čili opětovné zrození světla. Ostatně Ježíše lze jako nové světlo chápat. Za náhodu nelze považovat ani to, že Ježíš vstal z mrtvých akorát v čase, kdy se od pravěku slavil příchod jara. Není pochyb, že křesťané „naroubovali“ své největší svátky na prastaré pohanské svátky, které lidé byli zvyklí přirozeně slavit. Znamená to rovněž, že jde o svátky symbolické, které s reálnou osobou Ježíše nemusejí mít nic společného.
(O tohle mi ale vůbec nejde, i když se obávám, že případní věřící diskutující se budou vztahovat právě k tomuto momentu.)
Ačkoli se tedy pohanské či lidové tradice vítání jara pozvolna vytrácejí nebo vyprazdňují, tedy alespoň v ateistickém Česku, z křesťanského úhlu pohledu zůstávají Velikonoce stále i u nás nejvýznamnějšími svátky. Avšak v globálním měřítku už Vánoce nad Velikonocemi jednoznačně dominují. Čím to? Odpověď je poměrně jednoduchá. Vlastní Velikonoce jsou předně roztažené do několika dní, a jsou navíc svátky pohyblivými, což obojí znesnadňuje koncentraci emocí jednotlivců a jejich následné komerční využití.
Vánoce sice také trvají tři dny, předchází jim zhruba měsíční advent, ale všechno, veškeré city a radosti se soustřeďují do jediné chvíle, kdy se sejde většinou nejbližší rodina u slavnostní večeře a po ní zazní zvoneček, rodina se přesune k rozsvícenému vánočnímu stromku a ve všeobecném dojetí se začne navzájem obdarovávat… To vše je umocněno rozzářenýma očima a bezprostředním, bezelstným nadšením malých dětí (pokud jsou k dispozici), venku je tma, klid a mír – kdo by nezjihl, emoce tečou proudem. Kromě toho každý bez přemýšlení ví, že přesně za rok nastane to samé a vědí to i obchodníci, takže na to mohou dopředu hrát a otravovat s Vánocemi pomalu už od srpna, ježto nadcházející erupci emocí v přesně stanovenou dobu není už tak těžké proměnit v nákupní chování.
O Velikonocích se ví, že jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista a zároveň obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara. Wikipedie o nich píše mimo jiné: „V užším náboženském pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista (Boží hod velikonoční), ke kterému mělo dojít třetího dne po jeho ukřižování, respektive vigilie na Bílou sobotu (velká noc), v širším pojetí se jimi myslí Velikonoční triduum, přičemž období od Zeleného čtvrtka až do sobotní vigilie je vlastně součástí postní doby, tedy ne doby velikonoční (toto pojetí je tedy terminologicky ne zcela správné).“
Když si něco takového přečtu, řeknu si – vy mně taky. A pak se zeptám, kdy budou příští Velikonoce? I tady mi pomůže Wiki. „Velikonoce jsou pohyblivý svátek, datum se rok od roku mění. (…) V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku po rovnodennosti, tedy na měsíc březen či duben.“ Je tam dokonce algoritmus (sic) na výpočet Velikonoc, ale i tabulka. Podle ní připadnou Velikonoce v roce 2019 na 21. dubna, pak na 12. dubna, potom na 4. dubna, další rok na 17. dubna… Kdo si to má pamatovat a jak s tím spojovat nějaké emoce? I komerční využití Velikonoc je obtížnější, i když se prodávají čokoládoví zajíčci, kuřátka, vajíčka, pečení beránci, pomlázky a podobně.
Věřící se s tím vším jistě nějak vyrovnávají, ale neznabohům zbývají už jen ty lidové tradice – malovaná vajíčka a tak. A ty prý vymírají. V jistém smyslu se není co divit. Pokud chodí vesnicí s barokní rustikální architekturou koledou v průvodu krojovaní chlapci s pomlázkami a pentlemi od jedné chalupy s kvetoucí předzahrádkou ke druhé, kde už je ve vrátkách vítají usměvavá děvčata v krojích a s nastavenými zadnicemi, je to nádherné a stylové, dokonce i veselost od zkonzumovaných kořalek je nějak přijatelnější. Když se ale strohým panelákovým sídlištěm potloukají po chodnících kolem parkujících aut tlupy přiožralých individuí s nepatřičně působícími pomlázkami a dobývají se do nepřátelsky uzavřených domů, pochopí každý, že to jaksi není ono.
Nejsem ale věštec, takže nevím, jestli Velikonoce časem zcela zmizí nebo získají novou dynamiku. Ostatně jinde, třeba v křesťanských zemích a všude tam, kde se velikonoční tradice nevážou na genderově nevyvážené a „mužsky šovinistické“ švihání holek proutím po hýždích, to s těmito svátky tak špatné není. Každopádně ale skutečnost, že Velikonoce nemají pevné ukotvení v kalendáři, protože pro křesťany bylo důležitější, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých v neděli než to, v který konkrétní den v roce k tomu došlo, těmto jinak hezkým svátkům škodí.
