Můj minulý blog vyvolal čilou diskusi ze strany amatérských historiků-kritiků prezidenta Edvarda Beneše, kterou provázelo nepochopení toho, o co mi v textu šlo. Dlouho jsem přemýšlel, jestli mám blog vysvětlovat, a když, tak jak.
Nakonec jsem se rozhodl ani ne tak vysvětlovat, jako paušálně odpovědět těm, kteří si myslí, že Beneše obhajuji, a to citací ze statě Václava Havla napsanou pro sborník „Benešovy dekrety“, který vyšel v roce 2003 a editovala jej historička Muriel Blaive, tehdejší vědecká pracovnice pařížského institutu soudobých dějin a Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách. Havel tehdy k Benešovi mimo jiné napsal:
„Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech i v době poválečné bude asi trvalým tématem diskusí. Vždy jsem tíhl a dodnes tíhnu spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Tato rozhodnutí měla totiž cosi společného: před řešením morálním byla dána přednost řešení takzvaně pragmatickému. Mně osobně ale dnes daleko víc než neustálé kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem zajímá sám původ tohoto zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. A samozřejmě i úkaz nad jiné zajímavý a neustále poněkud opomíjený, totiž zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybraných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat. Spíše než otázka, proč Beneš přijal nakonec mnichovskou dohodu a myšlenku vysídlení, mě tedy zajímá jiná otázka: jak se stalo, že to vůbec udělat mohl a že to vyvolalo tak malý odpor?“
A bývalý prezident, disident a dramatik svou stať uzavírá slovy: „Pevně věřím, že skončil čas oněch strašných dilemat, před nimiž musel stanout evropský politik Edvard Beneš. Ale jsem přesvědčen, že kdybychom přece jen někdy před těmito dilematy stanout museli, pak Benešův lidský a politický příběh nám může být zdrojem všestranného poučení. Tento příběh je totiž velkým dramatem moderní doby. A každé drama je výzvou člověku. Jak této výzvě porozumíme a co z ní pro sebe vyvodíme, je ovšem už jen věc našeho svědomí.“
Dnes, kdy vinou agrese putinovského Ruska zuří válka na Ukrajině, stojíme tak trochu znovu před dilematy „benešovského typu“, zase mnozí dávají přednost pragmatickým řešením před morálními, protože se bojí, že ta morální budou něco stát a budou nás bolet, jak jsem zmínil už minule, a v tom také byla podstata mého blogu. Amatérským historikům-kritikům prezidenta Edvarda Beneše je to však, zdá se, jedno. Ti mají svého otloukánka Beneše, kterého budou pranýřovat až do úplného vygajdání.
