Opravdu žijeme už třicet let svobodně a v demokracii?

Česko mohutně oslavovalo 30. výročí 17. listopadu 1989, po němž se do konce onoho roku zhroutil 41 let trvající totalitní režim nastolený a násilně udržovaný komunisty. Žijeme tedy už třicet let svobodně a v demokracii…  

Opravdu žijeme už třicet let svobodně a v demokracii? Tak se na to podívejme. Náš systém formálně disponuje všemi atributy demokracie a svobody. Máme: svobodné a demokratické volby, pluralitu názorů, demokratické instituce, nezávislé soudy, svobodu vyznání, přesvědčení, spolčování, svobodná veřejnoprávní média. Pokud někdo bude chtít některé z uvedených tvrzení vyvrátit, dá mu to dost práce a výsledek bude nepřesvědčivý. 

Dalším fenoménem je svoboda slova. Také tu máme, a v míře vrchovaté. Každý se může vyjadřovat bez cenzury a bez omezení a svobodně také informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky, jak praví definice. Svoboda projevu dosáhla zejména díky internetu už takových rozměrů, že lze v podstatě kohokoli a jakkoli dehonestovat, zesměšňovat, difamovat a jen zcela výjimečně je za to někdo nějak postižen.

Svoboda slova je natolik bezbřehá a veřejný prostor je přesycen tolika názory, stanovisky, informacemi, dezinformacemi a hoaxy, že je téměř nemožné mezi nimi rozeznat skutečná fakta a pravdu, nikdo není autoritou a nesmysly jsou zcela rovnocenné s moudrými myšlenkami. Avšak taková svoboda slova není vlastně žádná svoboda slova, protože je v zásadě úplně lhostejné, co kdo říká nebo píše. Co se nakonec prosadí, záleží pouze na šikovnosti PR-týmů a množství investovaných peněz.

To už se ale vracím ke včerejším oslavám 30. výročí 17. listopadu. Velkou pozornost při nich na sebe strhl premiér Andrej Babiš, ačkoli se den před tím konala v Praze na Letné už druhá obrovská demonstrace namířená proti němu, které se zúčastnilo snad 250-300 tisíc lidí. A co na ni premiér? Zatímco červnovou demonstraci se ještě snažil zlehčit, že lidé přišli na koncert, protože je hezky, a také pošpinit, že byli demonstranti zaplaceni, nyní změnil taktiku. Vyjádřil se v tom smyslu, jak je skvělé, že lidé mohou projevovat názory, že mohou protestovat a nikdo je nerozhání, že je to vlastně důkazem svobody a demokracie.

Jen jednou vypadl premiér ze své nové role, a to, když mu reportérka ve Spálené ulici připomněla ultimátum, které mu dal spolek Milion chvilek pro demokracii při demonstraci na Letné. Babiš se napřed, aby každému bylo jasné, jak to má na háku, posměšně zeptal – co se stane, když ultimátum vyprší? Hned se ale opravil dalšími otázkami: „Když podám demisi, tak se stane co? Padne vláda a Česko bude v krizi?“

Premiér Babiš potom překvapil projevem v Národním muzeu při dokonale papalášském shromáždění, kde byli všichni premiéři V4 a předseda Německého spolkového sněmu. Polský premiér tam oslovil našeho premiéra „drahý Andreji“ a já si hned vzpomněl, jak Husák oslovoval Brežněva „drahý Leonide Iljiči“. Babiš v projevu ocenil všechny, kteří se zasloužili o pád komunistického režimu, vyzdvihl zejména Václava Havla a jeho statečnost v boji proti totalitě, když on sám tak statečný nebyl.

Za totality jistě ne, ale nyní je dost statečný, aby ospravedlnil všechny své metody, díky kterým se stal miliardářem a veřejnosti líčil, že se ke svému bohatství dopracoval prakticky z ničeho. Je to asi stejně věrohodné jako v humoristické povídce Stephena Leacocka „Jak vydělat milion dolarů“, v níž se jistý muž jednou octl dole v Mexiku bez centíku v kapse a tam přišel na to, že tam nemají žádné elektrárny, tak jich pár postavil a nadělal peněz jako želez. Mnozí mu to ale baští, k čemuž se ještě vrátím.

Premiér v projevu také zmínil, že byl v KSČ a že na to není pyšný. No teď už ne, to dá rozum. Nyní už se za to možná i stydí, ale to mu nebrání s komunisty se paktovat, nechat je, aby drželi jeho vládu za to, že jim dal dosud největší podíl na moci při jejich historicky nejhorším volebním výsledku v polistopadové době. Babiš v projevu zdůraznil i členství Česka v Evropské unii a v NATO čili naši pevnou příslušnost k západní civilizaci. Co na tom, že je premiérem zejména díky prezidentovi Miloši Zemanovi, který se naopak snaží dostat naši zemi k Rusku a Číně.

Babišův projev se dobře poslouchal, přestože byl pokrytecký. Je přece příjemné slyšet, jak se naší zemi daří a bude se jí dařit ještě lépe, jak máme skvělé lidi, že nezaměstnanost je minimální, jak rostou mzdy i důchody. Premiér přitom ani nelže. Máme se většinově nejlíp v historii a hlas těch, kteří jsou na tom opravdu bídně, daleko nedolehne. A třeba příběhy malých a středních podnikatelů, které zničila konkurence Agrofertu, nebo berňáky a zajišťovací příkazy, jsou jen pikantními historkami, které si vyslechneme nebo přečteme u kávy.

Takže jsme svobodní, žijeme v demokracii, máme se skvěle a máme premiéra, který pro nás maká, postará se o všechny, a navíc teď už víme, že ctí i všechny hrdiny, symboly a ikony sametové revoluce. Jaká to lahodná hudba pro totálně konzumní národ bažící zároveň po sociálních jistotách. Proč pak nebaštit premiérovi, jak včera řekl, že Babiš nekrade a nedá se koupit, když je to navíc vlastně pravda. 

To, co se obecně rozumí pod pojmem krádež, Babiš jistě nedělá, ani naivní podvody jako kdysi Stanislav Gros, ani nepředloženosti jako Petr Nečas, který se zamiloval do nenasytné sekretářky toužící po kabelkách a v pozici premiérovy milenky se domnívala, že má také moc. A kdo by si mohl koupit Babiše? Možná tak Petr Kellner, ale co ten by z toho měl.

A co strachy, že Andrej Babiš ve svých rukou nezdravě a nebezpečně kumuluje moc? Láry fáry. Do nedávna byl dokonce obviněn, ale k nezávislému soudu se to nedostalo, protože státní zástupce trestní stíhání premiéra a dalších obviněných zastavil, což ve stručnosti vysvětlil tak, že bylo sice evidentní, že skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, se stal, ale nebyl trestným činem. Tohle se vyšetřovalo čtyři roky a Babišovým příznivcům takové vysvětlení stačilo, protože brzy potom vzrostly jeho hnutí ANO opět preference. 

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová řekla při výročí 17. listopadu 1989, že Slovensko čelí krizi důvěry a obyvatelé země jsou svědky odhalování velkých selhání ve fungování justice a informací o propojení byznysu a politiky. U nás nic takového nehrozí. My žijeme už třicet let svobodně a v demokracii a život je krásný. Jen člověk musí věřit tomu, co se mu vykládá.