Oheň a voda (povídka)

Jak vybřednout z nudy, zbavit se pocitu zcizení a dospět k akci, je to, co neřeší hrdina následujícího příběhu. Je totiž bezbarvý jako voda a neví, kterak na to. Přesto se mu to ale podaří, neboť má ženu jako oheň.

     Luboš vyleze z vany, letmo si prohrábne mokré vlasy, hodí na sebe župan, nakukuje do obýváku, než opatrně vstoupí, dojde ke křeslu a zřítí se do něj.  Ze stolku sebere dopis od dcery z tábora - píše, že spí ve stanu s jakousi Soňou, že jim dobře vaří, že často chodí na výlety a hrají hry v přírodě, odloží jej a pustí se do testu v časopisu. Zjistí prý z něj, jaký je. Vyjde mu, že patří k flegmatikům s lhostejnou až netečnou povahou, což Luboše rozzuří, neboť to stejně ví i bez šedesáti přiblblých otázek.
     Půlhodina jeho života je zbytečně v nenávratnu. Vlastně na tom zase tak moc nezáleží; uklidní se Luboš. Marně přemýšlí, co jinak dělat, tak si ještě dá rozhovor s jakýmsi potulným kazatelem, který tvrdí, že lidstvo postihne brzy zkáza. Uvidíme; řekne si Luboš lhostejně v souladu s testem. V rozhovoru ho však zaujme myšlenka, že Bůh a víra nemají patrně nic společného s náboženstvím a církvemi. Je to i Lubošovo přesvědčení.
     Odhodí časopis a hned ho upoutá titulek v novinách pod ním: »Trochu těhotná dívka«. Luboš se usměje a zapíše si to do bloku k dalším absurditám jako bývalý černoch, pečený sněhulák, tlesknutí jedné ruky, nebo jediná stopa v neporušené sněhové pláni, co už dříve slyšel a četl. Co jsou ale tyhle vymyšlené nelogické konstrukce proti absurditě skutečnosti. A to nemá na mysli absurditu v celostátním nebo dokonce celosvětovém měřítku. Od jisté doby Luboš v těchto dimenzích neuvažuje a orientuje se pouze na svou konkrétní situaci, kterou právě prožívá.
     Například zrovna teď se cítí po koupeli sice svěží, ale přesto nějak nesvůj. Sotva přišel domů, ale nejspíš ještě v zaměstnání se na něj přilepil pocit cizosti a vypůjčenosti. Říkal si, co tady vůbec dělám a myslel právě teď a tady, ale taky vůbec na světě. Doufal, že ten dojem ze sebe smyje, ale zřejmě není vodou a mýdlem rozpustný. Dokonale známé prostředí bytu, s nímž ho pojí spousta krásných i trpkých okamžiků, mu dnes připadá vzdálené a nehostinné jako měsíční krajina. Kde se to, sakra, bere!? vzteká se Luboš. Jsi sobec a egoista a zbytečně se nimráš ve svých pocitech; řekla by jeho žena. Jo Lucie, docela na ni zapomněl. Povaluje se nedaleko na gauči, křoupe slané tyčinky, čte nějaký bulvární plátek, hraje si se střapcem polštářku a nohou kope do křesla.
     „Vypadáš báječně," oznámí Lucie znenadání. Je to první věta, kterou s ním prohodí od chvíle, kdy se odpoledne potkali ve výtahu. Její obsah ale Luboše šokuje natolik, že bafne konvičku a zalije kytky.
     Lucii jeho počínání posadí: „Co to vyvádíš?"
     „Obdařuji vláhou domácí faunu."
     „Snad flóru."
     „Máš pravdu, vždycky si ty dvě pletu."
     „Já se ale neptám, co děláš, to vidím, ale co to vyvádíš?"
     „Přesně to, co dělám."
     „Jak dlouho jsme spolu?" otáže se náhle Lucie.
     „Deset let," odpoví Luboš a pátravě se po ní ohlédne.
     „No a za celou tu dobu sis kytek nevšiml. Tak se nediv, že se divím," vysvětluje Lucie.
     „Tys mi zase ani jednou za tu dobu neřekla, že vypadám báječně, tak mi nezbývalo, než udělat něco mimořádného, abych se z toho vzpamatoval."
     „Tys mi to taky nikdy neřekl, a to je o dost horší, nemyslíš?" zaútočí Lucie překvapivě a nečekaně, jak je pro ni typické.
     „Souhlasím," nenechá se Luboš vyvést z míry. „Tím se ale nevysvětluje, proč jsi to řekla ty a právě teď."
     „S tím se netrap, spletla jsem se," uklidňuje ho.
     „Jakože nevypadám báječně?" nechápal Luboš.
     „Možná vypadáš, ale spletla jsem si tebe."
     „S kým, prosím tě?"
     „Se svým milencem. Ten mě lichotkami zahrnuje, tak mu to oplácím."
     „Lichotky jsou u milenců běžné," konstatuje Luboš.
     „No tak čemu se divíš?"
     „Já se vůbec nedivím. Jenom jsem zalil kytky."
     Lucie se znovu položí na gauč, nacpe si do pusy několik tyčinek, opět popadne časopis a zase začne kopat do křesla jako před tím.
     „Proč to čteš? Je tam něco zajímavého?" nevezme Luboš na vědomí zřetelný signál, že je rozhovor u konce.
     „Tady zrovna píše nějaká paní středního věku, že jí v krámě zapnul nějaký Cikán nebo Arab řetízek s přívěškem, který si koupila, dýchal jí přitom na krk a pak ji na ten krk políbil..."
     „Úžasné! Jako když Neil Armstrong poprvé hamtl na Měsíc," posmívá se Luboš.
     „Počkej, nepřerušuj mě. Té ženě se díky tomu vrátila chuť do milování s manželem, co už před tím dávno ztratila."
     Ani teď, ať dělá co dělá, neztrácí Luboš onen protivný pocit cizosti ve vlastním bytě. Nyní do něj navíc vstoupila i Lucie.
     „Poslyš, Lucko, nemohla bys na chvíli zapomenout na své milence a zahodit někam ty noviny?" ptá se manželky.
     „Ty snad na své milenky nemyslíš?“
     „Ne, nikdy. Jenom když jsem s nimi. Jinak nikdy."
     „V tom případě myslíš na jiné blbosti, anebo nejsi doma. To nejčastěji. Každopádně na mě nemyslíš ani trochu a hlavně se mi nevěnuješ a vůbec... Nech mě na pokoji. Dělej si, co chceš a mě vynech," spustí Lucie.
     „Nějak ses rozpovídala," řekne Luboš dotčeně. „Chci navrhnout, abychom jeli na chatu."
     „Teď?" manželka na něj pohlédne, jako by ho viděla poprvé, nebo spíš, jako by někoho takového dosud nikdy neviděla.  
     „Proč ne? Je pátek, šest pryč, do setmění zbývají nejméně tři hodiny, vlak nám jede za půl hodiny a za hodinu a půl tam jsme."
     „Vlastně... proč ne?" zauvažuje Lucie. „Ale proč vlakem? Nebude lepší jet autem? Jestli jsi zapomněl, stojí před domem."
     „Autem," zachmuří se Luboš. „Víš, že má přímo skandální spotřebu."
     „Oceňuji tvou šetrnost," namítne Lucie, „nemohu se ale zbavit dojmu, že to teď není to nejpodstatnější."
     „Dobře, ale budeš řídit ty," vyhrožuje Luboš.
     „Aha, tudy na to," uculí se jeho žena. „Proč tak nerad řídíš auto? To nikdy nepochopím."
     „Na tom není co chápat. Řídím nerad a navíc to neumím.“
      „Jak to, že ti tedy dali řidičák?"
     „Protože jim jeden zbyl a já stál zrovna na řadě."
     Cestou na chatu zastaví Lucie u březového hájku: „Projdeme se, co říkáš?" navrhuje.
     „Jak by ne. Můžeme si dělat, co chceme," souhlasí Luboš radostně.
     Už v lese, opojena snad měděným slunečním světlem, jež má v sobě plno příslibů a cosi božsky usmiřujícího, se Lucie zeptá: „Nechceš se tady pomilovat?"
     Luboš se zamračí: „Nechci. Tady ne. Připadal bych si tu jako traktorista Kolja s dojičkou Natašou."
     „A proč ne jako kovboj John s barovou tanečnicí Mary?" diví se Lucie.
     „Protože jsme v březovém háji a ne v prérii."
     Na chatě si hned zapálí táborák, přinesou si k němu proutěná křesílka a mlčky koukají do plamenů a vydrží tak dlouho do tmy.
     „A co tady?" táže se Lucie. „Tady břízy nejsou."
     „Ale je tu zase oheň. Víš přece, jak miluju oheň - pozorovat plameny, jak tančí a napřed olizují a pak stravují dřevo, které se marně kroutí a praská."
     „Tak se klidně dívej, Lubošku... stejně mě bolí hlava. Jdu si lehnout."
     „Dobrou noc, Lucko," souhlasí Luboš.
     „A neříkej mi Lucko!" vyštěkne na něj.
     „Tak Lucie, dobrou noc," nenechává se vyvést z klidu, přiloží poleno a napije se vody ze džbánku, položí ho a sleduje hladinu vody, než se uklidní i poslední vlnka.
     Jiní si na ohni opékají špekáčky, Luboš ale u něj pije vodu. Čerstvou chladnou vodu ze studně. Pozorovat plameny, nechat se jimi fascinovat a přitom cítit, jak mu báječná voda chladí útroby - nezná nic lepšího. Oheň a voda. Protikladné živly. Jaké pohromy a katastrofy dokážou způsobit a jak dokonalou harmonii umí vyvolat. Když je Bůh tvořil, měl šťastnou ruku. Nebo je oheň dílem ďáblovým? Vlastně na tom nijak moc nezáleží, ale v těch dvou je všechno, tak jaképak náboženství, jaká církev? Je v nich logika z nejlogičtějších i absurdita z nejabsurdnějších; filozofuje Luboš a s uspokojením najednou zjistí, že pocit vypůjčenosti a cizosti, který ho tak dlouho pronásleduje, mizí. Rozpouští se ve vodě a hoří v ohni. Oheň a voda, každou metaforu v nich lze najít. Lucie je oheň, jenž tancuje, svádí, zlobí se a prská a Luboš je voda, jež na oheň lhostejně a netečně kouká a přesto jej zabíjí, když je potřeba. Nic na tom, že ta slova mají právě opačné rody než Lucie a Luboš. Jo Lucie, docela na ni zapomněl.
     Jenže ona právě vykoukne z okna: „Ještě jsem ti něco chtěla říct, Luboši."
     Zvědavě se otočí.
     „Myslím, že na tom moc nezáleží, ale jsem v tom."
     „No fajn, ale jinak je všechno v pořádku, že?" zasměje se Luboš.
     „Nešaškuj. Fakt jsem těhotná," řekne Lucie tónem, který nepřipouští pochybnosti.
     Luboš pochopí, že je ta překvapivá zpráva pravdivá a rysy mu ztuhnou v hloupé grimase.
     „Ale jen docela nepatrně," dodá Lucka vesele.
     „Tys taky četla ten titulek v novinách?" zachechtá se Luboš.
     „Samo. A líbil se mi zrovna jako tobě."
     „Jak víš, že se mi líbil?"
     „Znám tě, Lubošku. A dnes vypadáš báječně, i když se zrovna teď tváříš jako vůl."
     „Ale fuj, takové slovo," ohradí se Luboš. „Teď mě ovšem napadá, jestli se nechceš pomilovat u táboráku?"
     „Ale, ale, co tak najednou?"
     „Říkám si, že bychom to mohli zkusit jako ti dva z tvýho bulváru, ačkoli tu nemáme toho Cikána nebo Araba, který by ti dýchal na krk."
     „No dobře," diví se Lucie, „ale ptám se znovu, co tak najednou? Snad s tebou nepohnula moje gravidita?"
     „Dost možná, ale spíš ten oheň. Snad na tom tak nezáleží, ale Karolína psala z tábora, že hrajou také hry v přírodě."
     Lucie zavře okno a vyjde před chatu.
     No a pak, že jsem flegmatik a že lidstvo spěje do záhuby, k armagedonu; Luboš v duchu spokojeně protestuje. A pokud skutečně ano, proč si ty poslední chvíle nezpříjemnit.