Od etnicko-náboženské války v Bosně uplyne 20 let

S přílivem uprchlíků se mnozí bojí budoucnosti i možné války. Nezažil jsem ji, ale navštívil v prosinci 1998 tři roky po etnicko-náboženské válce Bosnu a Hercegovinu a český prapor mezinárodních sil a napsal o tom reportáž.

     Shrnutí války v Bosně a Hercegovině, od jejíhož skončení uplyne letos v prosinci 20 let: Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě referenda z 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, jímž padlo za oběť mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny (i v etnických čistkách) a velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. V té válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do země jednotky, jež rozdělily bojující strany. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem USA uzavřena mírová dohoda 21. listopadu 1995 v Daytonu a 14. prosince 1995 ji v Paříži slavnostně ratifikovaly všechny bojující strany.  
     
     Válka v nové nezávislé Bosně a Hercegovině byla etnicko-náboženská. Tehdy jsme jen málo tušili, co to znamená a proč se na konci 20. století v Evropě kvůli etnické příslušnosti a víře mezi sebou zabíjejí lidé, co spolu dosud žili ve federativní Jugoslávii v míru? Kde se vzaly ty nesmiřitelné animozity mezi nimi?
     Podle sčítání lidu z roku 1991 tvořilo obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 44 procent Bosňáků (z 90 % muslimové), 31 procent Srbů (z 99 % pravoslavní), 17 procent Chorvatů (z 88 % katolíci) a 6 procent lidí se deklarovalo coby Jugoslávci. Od té doby se statistické údaje velmi změnily, jelikož za občanské války zahynulo podle odhadů sto tisíc obyvatel země (70 procent Bosňáků, 25 procent Srbů a pět procent Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to v rámci země i do zahraničí. Podle údajů americké CIA žilo v roce 2000 v Bosně a Hercegovině 52 procent Bosňáků, 34,1 procenta Srbů, 12,3 procenta Chorvatů a 0,6 procenta ostatních. 
     V devadesátých letech se u nás ale psalo o muslimské národnosti a nikoli o Bosňácích, a my se ptali – co to má být? Muslimové jsou přece ti, co vyznávají islám a ne národnost. 
     Současná Bosna a Hercegovina se člení na Federaci Bosny a Hercegoviny a o malinko menší Republiku srbskou a obě spravují Distrikt Brčko. Avšak tento stát s necelými čtyřmi miliony obyvatel není ani dnes kdovíjak pevný. Animozity ani zdaleka nevymizely. Válka zničila většinu hospodářství a infrastruktury. Po ukončení bojů se sice zvýšila výroba, růst se však zpomalil a hrubý domácí produkt je stále pod úrovní roku 1990. Nezaměstnanost v zemi je okolo 40 procent. Někteří soudí, že tlak mezinárodního společenství na udržení jednotného státu se složitou politickou strukturou vede k rozpočtovému kolapsu země a jeho finanční závislosti na zahraničí.
     Doba ale od války v Bosně pokročila alespoň v tom směru, že dnes, po zkušenostech z prvních patnácti let nového milénia a pod dojmem současného vývoje, se už náboženské nesnášenlivosti nedivíme. Ale nyní už k mé dávné reportáži.

     »Malá shrbená stará žena v černém kabátě se plouží bosá, jen v děravých punčochách na omrzlých zničených nohou, po zledovatělé zemi tržištěm lemujícím z obou stran silnici do města Otoka. Přes ruku jí visí za jedno ucho rozevřená ošuntělá taška na almužny. Ta žena, která nahlas zpívá jakousi monotónní píseň, znamená pouze nepatrný, ač drasticky působivý zlomek života v dnešní Bosně a Hercegovině. Tisíce ruin domů; celé oblasti pustých, vylidněných a zničených vesnic; odhadem deset milionů min v pěti tisíci známých minových polí hlavně na čáře separace mezi "Muslimskou-chorvatskou federací" a "Republikou srbskou"; stále nově odkrývané hromadné hroby zabitých, často umučených lidí; bída, v lepším případě více než šedesátiprocentní, ale většinou téměř stoprocentní nezaměstnanost; únava z války i útrap; zmatek, nenávist a touha po pomstě v duších místních obyvatel – to je obraz Bosny a Hercegoviny, od roku 1992 samostatné republiky, tři roky po etnicko-náboženské válce.
     Válka, co vypukla v roce vyhlášení samostatnosti a trvala přes tři roky, připravila mnohé o životy a lidi, co přežili, zase o blízké. Tisíce jich vyhnala z domovů, které byly rozstříleny, ale častěji vyhozeny do povětří trhavinami a všechny totálně vyrabovány. Válka rozvrátila hospodářství, dopravu, veřejnou správu i zákony této nádherné země. V lidech jenom více upevnila nenávist i touhu po pomstě na těch, kteří zabili jejich příbuzné a někdy vyvraždili i celé rodiny. Tamní lidé ovšem také touží po míru a jeho záruku vidí v mnohonárodnostních jednotkách SFOR. Jejich patroly projíždějí zpustošenými sídly i krajinou a demonstrují tak svou přítomnost. Dohlížejí také alespoň na základní pořádek, za který ale odpovídá místní policie, na odstraňování následků války a pomáhají místním seč mohou.

U českého praporu I
     Návštěva skupinky novinářů u 7. mechanizovaného praporu o síle pěti set mužů a čtyř žen, který tvoří základ českého kontingentu spadajícího k britské divizi jednotek SFOR, se uskutečnila od 4. do 6. prosince 1998. Přijeli jsme těsně poté, kdy vojáci americké divize SFOR zatkli bosensko-srbského generála Radislava Krstiče, který v červenci 1995 velel operaci dobytí muslimské enklávy Srebrenica ve východní Bosně a údajně je odpovědný za následné masakry tisíců Muslimů. Jeho zatčení sice vyvolalo jisté napětí v oblasti působení našeho praporu, neznamenalo však bezprostřední incidenty a nevyžádalo si ani zvýšení stupně bojové pohotovosti. Prostor odpovědnosti praporu leží na severozápadě Bosny na ploše více něž tři tisíce čtverečních kilometrů, částečně na území Muslimsko-chorvatské federace a částečně na území Republiky srbské. Zde je odděluje od sebe řeka Sana a sádkové rybníky, politicky či vojensky potom takzvaná zóna separace. Prapor má dvě základny, jednu na srbské straně v Donji Ljubiji u města Prijedor, druhou na straně muslimské v Bosanske Krupě. Srbsko-muslimská polarita je tady patrná snad ze všeho.
     „V rámci výcviku opravila ženijní rota několik kilometrů rozbité silnice na srbské straně a stejný počet kilometrů jsme museli vyspravit i na muslimské straně. Ze štosu žádostí o pomoc jsme vybrali podle nás nejdůležitější úseky, kudy se svážejí děti do škol,“ řekl velitel českého praporu.
     Situaci praporu označil za velmi dobrou, i když 17. prosince 1998 zahájí už pátý měsíc působení v Bosně. Za tu dobu se zde událo ledacos. V září zabezpečovali čeští vojáci klidný průběh voleb, jež provázely určité provokace. Od září do listopadu zajišťovali potom klid při návštěvách uprchlíků v jejich původních domovech, kde tito lidé čistili zbořeniště domů a hroby svých blízkých. Ani to se neobešlo bez provokací.

Masové hroby
     Na podzim probíhaly podle velitele praporu ve velkém exhumace hromadných hrobů. „Jsou jich tu stovky a dokazují, že se tady děla zvěrstva z obou stran,“ objasnil velitel. Nedlouho před naším příjezdem byl objeven hromadný hrob v multietnické části, co patřil k těm velkým, protože skrýval na sto padesát obětí. Hrob se nacházel v lese v třicet metrů hluboké šachtě ve tvaru zvonu a exhumace těl probíhala bez účasti zahraničních vojsk. Ani na jiných exhumacích se vojáci SFOR přímo nepodílejí. Patroly a komise, jejichž členy jsou i lékaři jiných zemí, doprovázejí pouze místní vojáky a policisty, kteří ostatky z hrobů vyzvedávají a potom odvážejí k expertízám, jež mají určit, pokud to lze, totožnost mrtvých. Nakonec se uspořádá hromadný pohřeb tam, odkud oběti pocházely. „Ví se o celé řadě masových hrobů, ale drží se v tajnosti kvůli bezpečnosti lidí, jichž se nějak dotýkají,“ dodal velitel.

Pustá oblast Hambarine
     Naše první cesta vedla do Hambarine, což je oblast šesti vesnic mezi Prijedorem a Donjou Lubijí, kde před válkou žili z devadesáti procent převážně vzdělanější a bohatší Muslimové. Nyní je Hambarine liduprázdné, všechny domy byly totiž během jediné noci podminovány a vyhozeny do povětří, když se Srbové dověděli, že se sem mají Muslimové vrátit. Původní obyvatelé, kteří jsou většinou v Sanskim Mostě (místní správní centrum na muslimské straně), do Hambarine jezdí o víkendech odklízet ruiny a upravovat okolí.
     Terénní vůz Land Rover tiše bublá zasněženým zvlněným územím posetým stromy a troskami obydlí, kam jen pohlédnete. Žalostné zříceniny a bezútěšná pustota okolí budí smutek, mísící se s opačným pocitem z půvabu krajiny, který ani sníh neschová. Rozporný dojem se ještě znásobí, když se na Hambarine díváme ze školy na návrší. Tu sice nikdo nerozstřílel ani nevyhodil do vzduchu, zato je zcela vyrabovaná. Ze stropů a zárubní dveří visí rampouchy, vlhkost a plíseň rozežírá zdi místy pomalované nemravnými obrázky, jež paradoxně svědčí o tom, že život ani zde přece jenom neskončil. Vzorce sloučenin a část periodické soustavy prvků na zbytcích omlácené omítky v chemické učebně působí však přesně opačným dojmem.

U českého praporu II
     Začátkem října uvedla český prapor do střehu střelba proti německé firmě THW v městě Kozarac, což bylo dáváno do souvislosti s událostmi v Kosovu. Firma THW, která spolu s rakouskou a norskou firmou opravuje v Kozarci vybrané domy pro návrat muslimských uprchlíků ze Sanskiho Mostu, byla evakuována. Měsíc na to v Kozarci vyhodili zřejmě teroristé do vzduchu opravovaný dům těsně před dokončením při návštěvě muslimských uprchlíků. Incident byl hlášen až do Bruselu. Kozarac v srbské části prostoru odpovědnosti českého praporu je vůbec problematickou oblastí a ještě se tam vrátíme.
     Smutek na všechny příslušníky 7. mechanizovaného praporu padl koncem října, jak nám prozradil jeho psycholog. Tehdy se totiž podíleli na odklízení trosek a vyprošťování těl mrtvých českých letců z havarovaného vrtulníku Mi-17. „Deprese se projevila hromadně při samotných akcích po havárii a potom při rozloučení se zesnulými,“ vysvětlil psycholog. Jinak podle něj u praporu nedošlo k vážnějšímu narušení vztahů ani ke kolapsům. „Vojáci se s následky války seznamují postupně, hodně o všem přemýšlejí, jsou to ale vybraní odolní jedinci, aby tyto situace uměli zvládat i při setkáních s místními lidmi, jež mají válku v sobě. Každý s ní udělal svou zkušenost, každého poznamenala,“ dodal.
     
Neklidný Kozarac
     Skupina českých vojáků i naše patroly monitorují v Kozarci činnost uprchlíků a rovněž uprchlický tábor ve škole. V něm žijí už dlouho Krajinští Srbové a také většina z tisícovky obyvatel města jsou Srbové, kteří s nelibostí nesou, že se zde opravují domy pro návrat Muslimů, zatímco oni žijí v bídných podmínkách téměř bez humanitární pomoci. Muslimů je tu nyní osm až deset rodin, ačkoli před válkou tvořili převážnou část obyvatelstva. Dnes jsou v Sanskim Mostě, který byl před válkou zase srbský. „Uprchlíci se mezi Kozarcem a Sanskim Mostem vyměňují rodina za rodinu,“ řekl k tomu velitel českého praporu.
     V Kozarci je místní srbská samospráva a srbská policie, ačkoli jsou snahy o vytvoření multietnické policie. V souvislosti s tím se vkrádá otázka, proč mezinárodní společenství usiluje opět o etnické promísení obyvatelstva, když současné rozdělení země, jak se zdá, místním lidem celkem vyhovuje? Odpověď lze najít v tom, že společenství nechce, aby v krvavé válce vydobyté „etnicky čisté“ bosenské Srbsko sloužilo jiným za příklad, jak dosáhnout podobných cílů v dalších částech bývalé Jugoslávie, například v Kosovu.

Batkovci s Stari Majdan
     Batkovci jsou vsí v oblasti Staré Rjeky, kde před válkou „svorně“ žila tři etnika – po 40 procentech Muslimů a Srbů a 20 procent Chorvatů. Pak se tudy ale třikrát prohnala fronta a mnozí přišli o život, jiní z domovů utekli. Dnes se někteří postupně vracejí. V Batkovcích, kde žijí Srbové, zatímco za kopcem Muslimové, toho kromě domů mnoho není. Obchod tu není a nebyla tu ani škola. I malé děti musely většinou docházet do školy řadu kilometrů vzdálené, protože autobus sem zajíždí jen dvakrát týdně.
     Zásluhu na tom, že zde v bývalém krámku vznikla škola s jednou třídou pro prvňáky až čtvrťáky, má Mile Rajlič se svou manželkou, kteří před válkou se třemi dětmi emigrovali do Německa, a rovněž skupina pro styk s veřejností českého kontingentu. Ta provozuje dva takzvané Cimic House, jejichž úkolem je za britské peníze podporovat občanské aktivity, budování infrastruktury a malé a střední podnikání. Náčelník skupiny k tomu uvedl: „Oni dodali objekt a učitele, my jsme školu vybavili a upravili i zdejší cesty. Obec nemá vůbec žádné prostředky.“
     Mile Rajlič je za českou pomoc vděčný. „Válka byla politika. Obyčejní lidé s ní nemají nic společného. Když přijedete z míru do poválečné doby, máte z toho chaos v duši. Těžko se to dá popsat. Lidé jsou propadlí apatii, jsou bez práce, bez domů, ale doufáme, že se to zlepší. Už teď se díky vám děje leccos pozitivního. Škola je malým, ale přece začátkem nového života,“ vyznal se Rajlič. „Je dobře, když se tu občas někdo staví a vidí, v jaké jsme situaci,“ dodal.
     Muslimští manželé Fehim a Sedžida Sarhatličovi si ve Starim Majdanu, spadajícímu správně jako Batkovci do opštiny (okresu) Sanski Most, staví s českou pomocí u svého domu dílnu na výrobu polštářů a dek. Měli ji tu už před konfliktem a nyní ji mají na náměstí znovu, ale už nestačí kapacitou. Před válečnými hrůzami uprchli do slovinského Mariboru, kde opět založili dílnu na deky a polštáře, kterou teď vedou jejich zeť a dcera.
     Dům Sarhatličových v Majdanu zůstal jako zázrakem stát, ač neměl okna a půl roku byl bez elektřiny. Nyní už vypadá velmi pěkně. „Mě zajímá podnikání, politika ne. Před válkou jsem ani nevěděl, kdo je muslim, kdo pravoslavný a kdo katolík. Nebýt vašich vojáků, těžko bychom ale firmu znovu rozběhli,“ vylíčil Fehim. „Ve Slovinsku jsem plakala a chtěla být ptákem, abych se sem zaletěla podívat, jestli stojí náš dům. Byli jsme šťastni, že ho nezničili,“ přiznala s dojetím Sedžida. „Válka už, myslím, nebude a podnikání se začne rozvíjet. Snad se dočkáme i toho, že budeme zase svobodní lidé a budeme moci jezdit volně do ciziny,“ dodal Fehim Sarhatlič.
     A oni cestovat potřebují už kvůli obchodu. Nedávno byli v Česku a právě den před naší návštěvou dovezli z Česka Sarhatličovým první zásilku materiálu na jejich výrobky. Fehim počítá s tím, že přímé dodávky z ČR bez překupníků jejich zboží zlevní. Dodávají ho zatím do Bosny a doufají, že začnou vyvážet i do Norska. „Práce vyřeší všechny problémy,“ vyjádřil své životní krédo Fehim.

Minová pole a ženisté
     Naposledy v Bosně vezl Land Rover skupinu novinářů do základny českého praporu v Bosanské Krupě. Cestou jsme si prohlédli v úvodu zmíněný trh v Otoce. Ve městě stojí i mešita s minaretem. Mešit je tady sice spousta, ale všechny, co jsme viděli, měly minarety zbořené. Ten otocký zůstal stát, ale byl prostřelen v půli dělovým projektilem, jenž na něj vypálila nudící se osádka zakopaného tanku.
     Na základně nám velitel a pyrotechnik ženijní čety řekli, že počet min především na čáře separace (EBL) se odhaduje na deset milionů a odstraňovat se budou minimálně sto let. Seznámili nás pak s desítkami typů min, klasických i domácky vyrobených, granátů a různých ďábelsky důmyslných nástražných systémů. Například mina zvaná „ananas“ je upevněna na kolíku zaraženém v zemi. Odstraní-li pyrotechnik její rozněcovač a odpojí dráty, vedoucí od ní coby nástrahy, ještě nemůže být klidný. Kolík může být totiž u špičky v zemi provrtán a dírou provlečen drát vedoucí k roznětce granátu zakopaného v zemi.
     Minové nebezpečí zde hrozí stále. Třeba ve Starim Majdanu, kde jsme včera byli, mina před týdnem roztrhala místního obyvatele. Naprostou většinu min přitom nelze odhalit minohledačkou, neboť jsou plastové, takže minéři musí bodat do země minobodci ve vzdálenosti dvou centimetrů od sebe a je jen na jejich zkušenosti, zda poznají, že narazili na minu nebo jen na kámen či na kus kovu. To ale vykonávají místní vojáci, zatímco ženisté SFOR, tedy i naši, jejich činnost monitorují. Určují také, zda byl den efektivní nebo nikoli, neboť jen za dny efektivní jsou minéři placeni.

     Nastal konec naší návštěvy. Přes Novi Grad či Bosanski Novi, jak město nyní nazývají Muslimové, jsme vjeli do Chorvatska a pak se vrátili domů vstříc Vánocům. Vánoce budou slavit i čeští vojáci jednotek SFOR v Bosně a Hercegovině, k nimž mají místní lidé blíž než k Britům či Američanům. Obyvatele Bosny, kteří je slaví, čekají Vánoce také. Jaké budou? Pro většinu z nich určitě krušné. A co další roky? To se uvidí...
     Jeden z našich vojáků nám vyprávěl, že mluvil s místním asi desetiletým chlapcem, co zná člověka, který zabil jeho babičku. Chlapec se těší, až vyroste, že se mu pomstí...«

   Tak tohle jsou následky války, jak jsem ji bezprostředně i zprostředkovaně poznal.