Bloger Miloslav Schůt napsal, že nedávno „jsme si užívali hanobení pana Nohavici kvůli válce na Ukrajině“. Na jeho textu mě zaujalo jen to, že je pouze dalším, který známého písničkáře „musí“ obhajovat a že užil slova „hanobení“.
Nabízí se otázka, jestli Jaromír Nohavica potřebuje nějakou obhajobu? Druhá otázka je, čím ho písničkářovi zastánci obhajují? Odpověď na druhou otázku lze shrnout asi takto: Jaromír Nohavica je vynikající umělec, jeho písně oslovují a těší mnohé, koncerty má stále vyprodané a jeho obdivovatelé při nich zažívají orgasmu podobné slasti. Z tohoto shrnutí lze pak vydedukovat odpověď i na první otázku, a sice, že „bůh Jarek“ žádnou obhajobu nepotřebuje, neboť se dobré zboží – jak známo – chválí samo.
Z předešlých „faktů“ se ovšem vylupuje jako jádro z vlašského ořechu další otázka. Proč Nohavicovi obdivovatelé cítí nutkání jej obhajovat proti jeho kritikům? Že by to souviselo s tím, že je veřejností vnímán nejen jako ostravský bard, ale také jako udavač z Těšína, jak o něm zpíval jiný písničkář Jaroslav Hutka? Totiž fakt, že kdosi cosi kromobyčejně umí a je tedy skvělý umělec, asi nikterak nesouvisí s jeho charakterem. Nohavicovi příznivci jej tedy obhajují tím, za co ho jeho odpůrci nekritizují. Či jinak, když člověk něco umí, nedělá to z něj vzor ctnosti, a naopak, je-li člověk etalonem morálky, neznamená to, že něco umí.
A nyní ke slovu „hanobení“. Je divné, že bloger Schůt užil ve svém textu (zde) právě toto slovo. Synonymní výrazy k onomu slovu jsou sice očerňování nebo pomluva, avšak termín hanobení se volí spíš tehdy, když se hovoří o národu, vlajce, prezidentovi, lidských ostatcích či o mrtvole. Jaromír Nohavica ale zcela určitě nemá nic společného s lidskými ostatky, není ani národ, ani vlajka, a není ani prezident, i když k prezidentům Zemanovi a Putinovi má svým způsobem blízko. Co tedy zůstává? Mrtvola. Může být Jaromír Nohavica mrtvola? Těžko.
Svým uměleckým i neuměleckým konáním totiž pan Nohavica jasně dokazuje, že je dost živý. Není ani pravděpodobné, že by se obecenstvo na jeho koncertech, kde mu nadšeně aplauduje a hýká blahem, oddávalo v míře tak velké nekrofilii. Ani v přeneseném slova smyslu nemůže být mrtvola. Umělecká mrtvola zjevně není, když je mnohými adorovaný umělec, a už vůbec nemůže být politická mrtvola, neboť není politikem. Vždyť Putinovu, vlastně Puškinovu medaili dostal přece za písničky, a ne za válčení. A jak víme od bolševického vůdce Lenina (pochytil to od pruského generála Carla Philippa Gottlieba von Clausewitze), válka je pokračováním politiky jinými prostředky (dodávám, že násilnými).
Zbývá tedy odpovědět na to, zda nepřátelé Jaromíra Nohavici, kteří mu nepřejí úspěch a nevzali by ho na milost, ani kdyby Puškinovu medaili obřadně snědl a pak stejně obřadně vyzvracel, nebo vyloučil z organismu jinou cestou na moskevském Rudém náměstí před Kremlem, písničkáře skutečně hanobí, totiž pomlouvají. Za co ho vlastně kritizují? Za to, že spolupracoval s StB. To ale sám pan Nohavica přiznal. Je to tedy pravda. Dále za to, že přijal vyznamenání od prezidenta Zemana. I to je pravda. A konečně za to, že přijal od prezidenta Putina Puškinovu medaili a že ji nevrátil ani poté, co z Putinova rozkazu ruská armáda přepadla Ukrajinu. Také všechno to je pravda.
Co je vlastně pomluva? Pomluva je nepravdivý údaj, který může značně ohrozit vážnost nějakého člověka před druhými osobami. Šíření pravdivých údajů nemůže být logicky tedy pomluvou, to dá rozum, a tudíž ani hanobením. Jestli ono to zaměňování pravdy za nepravdu nějak nesouvisí s těmi jádry vlašských ořechů. Už vás někdy napadlo, že jádra vlašských ořechů vypadají jako maličké lidské mozky? A co když to jsou skutečně lidské mozky a někteří naši spoluobčané jsou ve svých hlavách vybaveni právě takovými…
