O svobodě umění, gestech a vkusu

Asi by bylo nejlepší říct Oliveru Frljičovi (slovy starého šerifa z úvodu filmu Kill Bill 2 Quentina Tarantina): „Vy... se na to rouhání, chlapče!“ Problém jeho hry „Naše násilí a vaše násilí“ by byl vyřízen a jelo by se dál.

Frljičovi ale nikdo podobnou radu nedal, a tak se řeší neřešitelné otázky po svobodě umění. Přesněji – jestli má mít umění nějaké hranice, nebo zda může být zcela bez omezení, tedy bezbřehé. Ve skutečnosti je to ale jinak. Svobodou umění se operuje sice už po staletí, ale umění vlastně nikdy nebylo a ani nemůže být v pravém slova smyslu svobodné. 

Předně má každý druh umění své zákonitosti, jejichž překročení může, ale nemusí obor posunout dopředu, každopádně však vyvolá vždy rozruch a určitě vzbudí u některých odpor. Podobné bouře se většinou ale odehrávají pouze uvnitř příslušné umělecké obce. Dále umění podléhá společenským konvencím a zároveň módním vlivům, a navíc jej lidé odjakživa poměřovali i soudobými etickými a estetickými kritérii. Nejspíš je marné snažit se umění od toho všeho oprostit. Pokud lidé nějaký umělecký projev nepřijmou, tak jako tak jej zadupou do země. Kromě toho by se při vytyčování hranic umění muselo definovat, co je umění, a co už ne.

Avšak tady nejde ani tak o to, jestli má mít nějaké hranice umění, ale zda je má mít lidská tvořivost? A říkám-li tvořivost, myslím tím směry jak ke kráse, tak k hnusu, jak k dobru, tak ke zlu, jak ke konstrukci, tak k destrukci. Lze ovšem vůbec omezit lidského ducha? Nelze, tvrdím. Fyzická existence člověka má celkem jasné limity a každý si jich je víceméně vědom, a pokud je někdo ignoruje, většinou nedopadne dobře. Jaké limity může mít ale duch člověka? Malíř Pablo Picasso kdysi řekl, že „vše, co si dokážete představit, je skutečné“. Nebyl první ani jediný, kdo něco v tom smyslu vyslovil. Můžeme dodat, že cokoli člověk vymyslí nebo dokáže, to také udělá, byť by na něho davy strážců hodnot a etiky sesílaly hromy, blesky a hněv boží za blasfémii a relativizaci morálky.

V průběhu psaní tohoto textu jsem si přečetl blog Gabriely Janské o odstoupení Profesora Petra Osolsobě z Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU v Brně kvůli hře „Naše násilí a vaše násilí“ (https://gabrielajanska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665315) a také abdikační dopis tohoto na slovo vzatého odborníka. Řekl jsem si bez ironie, že má velkou váhu, když něco takového udělá umělecká kapacita a nepochybně ctihodný muž. Hned jsem si položil však otázku – kvůli čemu tento krok učinil? Kvůli prasárně, morálnímu hnusu a kýči, jak Frljičovu hru nepřímo označil? Podle mého spíš kvůli tomu, že se urazil, když neprosadil svůj pohled na věc. Udělal zkrátka gesto.

V úvodu abdikačního dopisu Petr Osolsobě uvádí, že mluvil s lidmi věřícími i nevěřícími, studenty i seniory o hře, jejíž „obrazy je škodolibě zranily a znejistěly jejich důvěru v divadelní kulturu vůbec“. V dopise pak různými způsoby zdůrazňoval, že hra zhanobila „křesťanskou zbožnost a zneužila samotné divadlo a uměleckou svobodu k samoúčelnému rituálu msty a nenávistného hanobení něčeho, na čem stojí celá naše civilizace a kultura…“ Bylo věcí organizátorů Divadelního světa Brno 2018, aby se dohodli a třeba i pohádali o skladbě festivalu. Je legitimní, když se lidé brání uvedení kontroverzní hry v jeho rámci. Nějak mi ale nejde na rozum, jak může jakási pornografická prasárna zhanobit základy naší civilizace a kultury. 

Lidstvo po staletí bojovalo za svobodu umění i projevu vůbec, A stále té svobody nebylo dost, protože o tom, co je umění a co ne, rozhodovali jeho koryfejové, o tom, co je správné a morální, zase vládnoucí moc, ideologové a v našich krajích významně i katolická církev. Ti určovali hranice, co je přípustné, co je posvátné a co už je hanobení hodnot a co uráží cítění veřejnosti… Jen pro ilustraci, bez souvislosti s tématem, o kterém píšu: například Hitler nenáviděl dekadenci a nechutné projevy, kterými za výmarské republiky překypoval Berlín, zřejmě nejsvobodnější město tehdejšího světa. A když se dostal k moci, nastolil řád a přísné hranice přípustného. K čemu ten řád vedl, měl svět bohužel brzy možnost poznat.

V současnosti máme díky internetu a vůbec společenské atmosféře svobody umění a projevu víc, než by si leckdo přál, jak ukazuje bouře kolem hry „Naše násilí a vaše násilí“. Ač lidé vždy tak nějak věděli, že existují nechutnosti, hnus, nemorálnost, kýč, pornografie a zlo, nebyli s nimi donedávna konfrontováni v rozsahu, hloubce a v tak extrémních projevech, jako dnes. Zřejmě jsme v přímém přenosu svědky realizace jednoho ze zákonů dialektiky, a sice zákona přechodu kvantity v kvalitu a naopak. Tvořivé síly lidského ducha nelze spoutat – to zní vzletně. Jak je ale patrné, lidský duch netvoří ani zdaleka jen ušlechtilé věci. A jelikož těch odporných je víc, než jsme si kdy mysleli, voláme – přece někde musí být hranice, za které už nelze jít! 

Nemusí – jak je patrné. Co se proti tomu dá dělat? Můžeme hranice stanovit uměle podle kritérií, která „někdo“ moudře určí, a co se do nich nevejde, zakážeme, případně budeme i trestat „přestupníky“. To je však v době internetu a globálního světa nereálná cesta. Nebo si určíme „posvátné krávy“, které jsou dotované z veřejných peněz (třeba festival Divadelní svět Brno, Národní divadlo, Česká televize…), kam různé „zvrhlosti“ nepustíme. Anebo si každý určí hranice sám v sobě, jak se ostatně už odedávna v praxi děje, a co je mimo ně, nebude konzumovat, nechá to plavat a nebude spekulovat, jaké zhoubné dopady může mít například jeden divadelní kus na kořeny naší civilizace a kultury.

Ještě se zdržím u státního symbolu, jakým je vlajka, kterou si ve hře vytáhla herečka z vagíny. Hnus a zhanobení! volají mnozí. A co taková vlajka USA? Tu už dávno nosí lidé našitou na zadcích džínsů, v barvách vlajky USA se vyrábějí opasky, čepice, kšandy, ložní prádlo, spodní prádlo… A má někdo pocit, že jsou Američané na tento svůj státní symbol málo hrdí? Lze namítnout, že je rozdíl mezi vlajkou na kalhotkách a ve vagíně. Fyzicky poměrně nepatrný, v gestu třeba značný. Nicméně gesto zůstává pouhým gestem. Celé je to vlastně jen otázka vkusu a nevkusu. Proč do toho tahat hranice umělecké svobody a svobody projevu vůbec?