Aleš Boháč napsal blog „Alkohol za volantem“, v němž se snaží dokázat, že nulová tolerance k alkoholu u řidičů nemá z hlediska bezpečnosti na silnicích opodstatnění a že je jen okleštěním našich svobod.
S názorem, že by zákon měl určité množství alkoholu v krvi řidičů tolerovat, není pan Boháč sám, něco podobného si myslí mnozí. Vedle argumentu o omezování svobody volby, se v diskusi pod blogem objevily různé teze, hlavně ty, že jedno pivo či sklenka vína, zkrátka alkohol v krvi do 0,5 promile nijak nezhoršuje řidičské schopnosti a že taková tolerance je ve vyspělých zemích běžná.
Je však otázkou, zda je tolerance k určitému ovlivnění řidičů alkoholem ve vyspělých zemích správná? Existuje tam však tradičně a zavádět nulovou toleranci je obtížné. Jinou otázkou je, zda skutečně alkohol v krvi do 0,5 promile nezhoršuje schopnosti řídit? Pan Boháč uvádí, že řidiči s takovou hladinou alkoholu zavinili v letech 1993 až 2019 pouze jednu nehodu ze sta, což je podle něj prý zanedbatelné. Řekl by tohle však do očí těm, kteří se museli vyrovnat s následky takových nehod?
Nehodlám však podobné záležitosti dále rozebírat a radši se zeptám: Je pro ty, kteří plédují pro jistou toleranci alkoholu u řidičů takovou nezbytností pít alkohol před tím, než sednou za volant a jedou? Na to mi odpověděl v diskusi pod zmíněným blogem pan Milan Šťastný mimo jiné: „Není to přece o nutné potřebě alkoholu, ale například o tom, že ke kultuře stolování patří sklenička dobrého vína. Proč by si někdo nemohl dát rozumnou dávku k dobré večeři a pak spořádaně odjet? Nebo o přestávce divadelního představení si dát s přáteli decku vína v bufetu? Nebo na vernisáži si ze slušnosti připít trochou vína s autorem?“
Rozeberu jen jednu větu z odpovědi pana Šťastného. Tvrdí v ní zároveň, že to „není o nutné potřebě alkoholu“ a že „ke kultuře stolování patří sklenička dobrého vína“. Jestli ale ke kultuře stolování patří sklenička vína, pak to znamená, že je nutná, tudíž je to o nutné potřebě alkoholu. Nebo sklenička vína u stolování není taková nutnost, jak tvrdí, ale je jen jistou zvyklostí. Pokud je pravda to druhé, o čem se potom vlastně bavíme? Totéž platí pro další dva příklady, které uvedl.
Já ale nikomu nebráním, aby si dal sklenici piva, vína nebo odlivku kořalky, nebráním dokonce nikomu, aby se ožral jak carský důstojník. Nesouhlasím ale s tím, aby mohl kdokoli pod vlivem alkoholu řídit. Sto lidí si dá tu jednu skleničku a v pohodě odřídí auto, kam potřebuje. (Možná i bezpečněji než já střízlivý, jsou totiž i lepší řidiči než já.) Sto první ale v pohodě neodřídí, havaruje a třeba způsobí něčí smrt, případně „jen“ zranění, nebo pouze rozbije auta. Každopádně to bude zbytečné. Nebo se to má brát jako nutné ztráty v zájmu kultury stolování nebo slušnosti si s někým připít?
K té svobodě volby. Je známo, že na alkoholu vzniká závislost, takže hovořit v souvislosti s pitím alkoholu o svobodě volby je přinejmenším ošidné. Ještě však absurdnější je bojovat za svobodu volby při řízení vozidel v silničním provozu. Když chce někdo řídit auto nebo motorku, musí absolvovat autoškolu, složit řidičské zkoušky a řidičské oprávnění mu může být z různých důvodů i odebráno. Provoz na silnicích je přitom regulován dopravními předpisy, které musí každý účastník silničního provozu respektovat, jinak se vystavuje postihu. Lapidárně řečeno, když se na semaforu rozsvítí červená, jsem povinen zastavit a je mi houby platné, že kdyby to bylo jen na mně, svobodně bych zvolil pokračovat v jízdě bez přerušení.
Fakt je, že nikdo před řízením nemusí pít alkohol, a když alkohol pije, nemusí pak řídit. Na večeři, do divadla, na vernisáž, autorské čtení či podobné akce se dá dostat i hromadnou dopravou. Většinou neprobíhají v odlehlých pustinách. Ostatně, není větším projevem svobodné volby odmítnout konvenci pít alkohol, když se to údajně patří a když všichni ostatní pijí?
Odkaz na článek Aleše Boháče: https://bohac.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=745805
