O myších a lidech (díky pane Steinbecku)

Kolik vody (tekutiny) má denně vypít dospělý člověk? Podle „odborníků“ aspoň dva litry. A víte, o co se tento názor opírá? O výzkum z roku 1937 prováděný na myších, jehož výsledky byly víceméně mechanicky přeneseny na člověka.

Každého asi napadne, že člověk a myš mají rozdílný metabolismus a že tedy nemusí platit v jejich denní potřebě vody přímá úměra. Nicméně od těch dob nejrůznější machři na pitný režim prudí veřejnost doporučeními, že má každý denně vychlemtat minimálně dva litry tekutin. Pro někoho je to hračka, třeba pro štamgasty putyk, kteří udělají svých šest, osm, deset kousků, pro jiné je to nezvládnutelný úkol. Nejspíš to bude tak, že faktická potřeba tekutin je u každého člověka individuální záležitost.

Mně ale nejde o pitný režim, nýbrž o výzkumy na různých tvorech, nejčastěji na myších, jejichž zjištění se snaží rozliční mudrcové pomocí analogií uplatňovat na člověka a lidská společenství. O něco takového se zde na blogu pokusila Markéta Šichtařová v článku „Všichni jsme myši v kleci“ (sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=640958). Píše v něm, že americký behaviorální vědec John Calhoun zavřel osm myší do klece, vytvořil jim tam myší ráj a sledoval, co se bude dít. Než se Šichtařová pustila do srovnávání jednotlivých aspektů života v myší rajské kleci se současnou evropskou společností, předeslala to větou: „Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.“

Z textu není zřejmé, zda k tomuto závěru dospěl Calhoun nebo Šichtařová, ale je to podobně objevný výrok, jako když řeknu, že po dešti je mokro. K takovému poznání lidé dospěli už dávno a nemuseli nic zkoumat na myších. Ovšem zbytek článku, v němž Šichtařová vytváří jako o závod podobenství z myšího života v kleci se životem současných lidí Evropy v době imigrační krize, je už po zběžném přečtení kravina. Stačí jen dvě námitky: 1. myš má k člověku ze všech úhlů pohledu velmi daleko, 2. izolovaný prostor klece je příliš malý a velice chudý na podněty, aby se dalo ze života v ní cokoli relevantního usuzovat o životě lidí v Evropě, který navíc není izolován od zbytku planety.

Nicméně právě tento článek je v současnosti na blogu idnes.cz nejčtenější a jeho karma dosahuje hodnoty téměř 49. To má podle mého tři důvody: 1. napsala ho Markéta Šichtařová, a jí by zdejší obecenstvo kvitovalo nejspíš i prázdný prostor uvedený jejím portrétem, protože by to považovalo za dobrý vtip, 2. text je laděn tak, že konvenuje postojům, které mezi čtenáři tohoto blogu převažují, 3. plně se tady uplatňuje Werichova hláška – „to je blbý, to se bude líbit“. Myslím, že platnost postřehu Jana Wericha se zde potvrzuje stále. A stejně se domnívám, že by výzkumy na opicích byly průkaznější než ty na myších. Čím jsem totiž starší, tím víc mi lidé svým jednáním připomínají „cvičený vopice“.

P. s. Nezávidím Markétě Šichtařové, naopak obdivuji, že se dokázala vypracovat na takovou úroveň, že jí lidi sežerou naprosto všechno.