O Andělovi Nohavicovi a jiných jevech

Zdá se, že „kauzy“ spolupráce Jaromíra Nohavici s StB a Puškinovy medaile, kterou písničkář převzal od V. V. Putina, stále ještě úplně nevyhasly, i když na události samotné napadal prach.

Bloger Jiří Turner si zauvažoval v souvislosti s udělením cen Anděl 2021 nad negativními komentáři typu: „Akademie populární hudby se zase vyznamenala! Ideologie zvítězila! Suverénní Jarek nedostal cenu za své politické postoje, a za zcela opačné postoje je dostala Lenka Dusilová.“ (zde)

V diskusi pod článkem se okamžitě vyrojili fanatičtí uctívači písničkáře Jaromíra Nohavici, kteří už léta přesvědčují veřejnost a zejména ty, kterým písničkářova spolupráce s StB vadí, že je Nohavica vynikající umělec, což podle nich zřejmě přebíjí všechno (i morální selhání asi). Pro mě za mě – ať Nohavicu milují, ať chodí na jeho koncerty, ať se perou o lístky na ně, ať si poslouchají jeho písničky při všech možných příležitostech, ale ať mi nikdo nevnucuje, že ho také já (nebo kdokoli jiný) musím uznávat, že ho dokonce musím mít rád a že musím akceptovat veškeré jeho působení.

Někteří fanatičtí uctívači Jaromíra Nohavici jdou ve své zaslepenosti až tak daleko, že se pokoušejí interpretovat, co si písničkář myslí a co cítí. Uvedu dva příklady. Jeden člověk napsal v diskusi pod Turnerovým článkem „Nohavicovi je to úplně jedno…“, další „Nohavica disponuje obojím, láskou i laskavostí…“. Jakpak to asi ti lidé mohou vědět? Inu, nevědí nic, ale projektují si do skutečné osoby písničkáře své vlastní představy o tom, jaký je a jakého by jej chtěli mít.

Mně by tohle všechno mohlo být fuk a každopádně bych o tom nemusel psát, ale mám důvod, proč tak činím. Shodou okolností jsem se před pár dny vydal „směle kupředu“ s Karlem Havlíčkem Borovským, nestorem všech českých buřičů a nepoddajných rebelů proti uzurpátorské moci. Cesta vrcholila na zámku v Malči u Chotěboře, kde se jednak nachází památník významného staročeského politika Františka Ladislava Riegra (jemuž zámek před znárodněním patřil) a jeho tchána historika Františka Palackého, zvaného Otec národa, a teď tam byla otevřena výstava v rámci oslav letošního 200. výročí narození (31. října 1821) slavného obrozeneckého novináře a básníka. 

Na Malči jsem si uvědomil, že prapor vzdoru proti nepřátelské moci u nás převzali v době komunistické totality písničkáři v čele s Karlem Krylem právě od Havlíčka Borovského. Na zámku jsem totiž mluvil s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který při vernisáži zazpíval svůj slavný song „Havlíčku, Havle“, jenž chytře odkazem na šikanu K. Havlíčka Borovského od rakouské moci kritizuje šikanu Václava Havla od moci komunistické. A také píseň zvanou „Náměšť“ (odkaz na bolševiky zakázaný festival), která sehrála důležitou stmelovací roli při protestech v listopadu 1989 na Letné, jež nakonec vedly k pádu komunistického režimu u nás. Znáte to: „…mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější – pravdomluvné slovo…“. 

Jaroslav Hutka je známý také tím, že je výrazným odpůrcem Jaromíra Nohavici, o kterém napsal a zpíval píseň „Udavač z Těšína“, za což ho Nohavicovi uctívači nemohou vystát a častují ho výroky, že slezskému bardovi umělecky nesahá ani po kotníky. Každopádně Hutka odmítl na Malči zazpívat píseň „Spi, Havlíčku“, jejíž slova pocházejí pravděpodobně od flašinetáře Františka Haise a zpívají se na lidový nápěv. Hutka svůj postoj vysvětlil slovy, že K. H. Borovský by určitě odpočívat v pokoji nechtěl. 

Sentiment byl samotnému Karlu Havlíčkovi Borovskému jistě bytostně cizí, přesto dosáhla sentimentální odrhovačka „Spi Havlíčku“ po jeho smrti obrovské popularity. A mě tak napadá, zda uctívače Nohavici vedou k lásce k jeho písním opravdu jejich nesporné umělecké kvality, nebo jen jakýsi sentiment? To se totiž stává, že má člověk jisté představy o svých motivech, ale skutečná motivace bývá jiná.

A ještě něco jsem si na Malči uvědomil. Sice neztrácím obdiv a úctu k tvorbě a působení Karla Kryla, nadále se mi líbí staré písně například Vladimíra Merty, Vlasty Třešňáka či Petra Lutky (písničkářského komika chaplinovského typu a člena někdejší skupiny Šafrán, kterou vedle zmíněných tvořili ještě právě Jaroslav Hutka a Dáša Voňková), ale více než všichni písničkáři mi začínají imponovat lidé, jako je současný majitel zámku Maleč Václav Macháček-Rieger. 

Ten totiž zcela bez humbuku z ruiny, kterou mu vrátili v restituci, dokázal vybudovat opět krásný empírový zámek a zřídit v něm na vlastní náklady a z vlastního popudu Památník Františka Ladislava Riegra a Františka Palackého. A nyní tam našla místo i výstava k výročí Karla Havlíčka Borovského. Činnost takových lidí jako je Václav Macháček totiž pomáhá neokázale udržovat české kulturní a historické povědomí, a to je cenné.