O aktivismu s mladou dokumentaristkou

»Aktivismus je antitezí sobectví a individualismu. Znamená pro mě ochotu neustrnout a nerezignovat na stav věcí.« Myslí si to Apolena Rychlíková, dokumentaristka, levicová aktivistka a publicistka píšící pro web A2larm.

     Dvě věty z perexu pronesla Apolena Rychlíková (narozena roku 1989) v úvodu rozhovoru pro Novinky.cz, v němž jí otázky kladla Klára Kolářová (SALON,Právo). 
     Celý rozhovor je zde: http://www.novinky.cz/kultura/salon/384075-z-banky-me-nechali-malem-vyvest-rika-dokumentaristka-a-levicova-aktivistka-apolena-rychlikova.html
     Avšak hned ta její první věta je problematická. Pro onu mladou ženu je snad aktivismus antitezí sobectví a individualismu. Aktivismem se ale ve skutečnosti označuje intenzivní prosazování určitých cílů z přesvědčení, z osobní motivace. Jestli tím Apolena Rychlíková říká, že kdo není aktivista, je sobec a individualista, nevím, ale pokud ano, pak vidí značně černobíle, jak se ostatně na správnou aktivistku sluší. Což o to, když mi někdo řekne, že jsem individualista, vůbec mi to nevadí. Opakem (antitezí) individualismu není aktivismus, ale kolektivismus, a k tomu jsem měl odpor i v době, kdy byl ve flóru a oslavoval se. A když už jsme u toho, opakem (antitezí) sobectví (egoismu) je altriuismus, který je označením pro postoje a jednání, co sledují prospěch druhého člověka, altruismus je tedy nezištnost.
     Tím se dostávám k tomu, jak aktivisté dezinterpretují to, čím jsou. Oni se sice považují za altruisty, kteří nezištně sledují prospěch jiných, údajně slabších. Sama Rychlíková říká, že její postoj jí »pomohli zformulovat lidé, kteří zkoušejí vidět svět optikou těch slabších«. Hezké, jenže aktivisté především intenzivně prosazují své cíle z osobní motivace a to není altruismus ani nezištnost. Altruista pomáhá slabším, protože s nimi má soucit a žádné cíle tím nesleduje. Pomáhá, neboť mu to velí jeho cit a morálka, nic za to neočekává, ani touto svou aktivitou nemlátí nikoho po hlavě.
     Udělám odbočku – komunisté sice altruisty v kapitalistickém světě přímo neodsuzovali, ale jejich snahu považovali za slepou cestu. Tou správnou cestou byla podle nich pouze změna společenského řádu, zespolečenštění vlastnictví výrobních prostředků, bla bla bla, odstranění kapitalistického vykořisťování a nastolení diktatury proletariátu, jež měla zbavit svět chudoby, nerovnosti, uvolnit tvůrčí síly a osvobodit člověka. Jak to dopadlo ve všech případech, kdy komunismus zvítězil, je dobře známo. A copak asi chtějí levicoví aktivisté? Nämlich to samé. Jejich vůdci (vedle osobního prospěchu) jistě a ostatní, co přetavili svou naivitu v přesvědčení, jim dělají užitečné idioty. Mnozí se chtějí i vyřádit na demonstracích a v jiných akcích. Vida, jak jsme se hladce dostali od vidění prizmatem slabších k ideologii.
     Winston Churchill prý říkal, že kdo není ve dvaceti komunista, nemá srdce a kdo jím je ještě ve třiceti, nemá rozum. (On ale neměl žádnou zkušenost s praktickým fungováním komunismu, když to říkal. Tu nabyl až v kontaktech se Stalinem.) Apolena Rychlíková je nicméně podle Churchillova výroku ve věku, kdy se může ještě potkat s rozumem. Přeji jí to ze srdce.
     A pak se A. Rychlíkové zeptala Klára Kolářová: »Média i řada aktivistů v současnosti žijí uprchlickou krizí. K opravdové společenské diskusi ale příliš nedochází, často se ozývají jen výkřiky, které toho se skutečností nemají mnoho společného. Čím to?« Samo o sobě je to pozoruhodné. V teorii interview se adepti žurnalistiky učí, že ten, kdo rozhovor vede, má klást otázky a nikoli hodnotit, komentovat, aby dotazovaného nikam nesměroval, ani jím nemanipuloval. V tomto případě byla zmíněná zásada zjevně porušena. Ale budiž.
     Apolena Rychlíková odpověděla: »Ten problém nesouvisí přímo s uprchlíky. Nenávist, která se proti nim vzedmula, se na ně jen přelila, předtím jí museli čelit zase jiní – Romové, bezdomovci, nezaměstnaní. Má to kořeny v devadesátých letech, s těmi se dodnes všeobecně spojuje mýtus o skvělé době, která otevřela příležitosti pro všechny, a kdo tehdy takzvaně neuspěl, mohl si za to sám. Není pak namístě se divit, že v takové společenské atmosféře se nevytvářejí solidární sítě, proč taky… Chybí k tomu vědomí celospolečensky sdílené zodpovědnosti. Ti úspěšnější vylučují z diskuse ty méně úspěšné s poukazem na jejich neschopnost. Ti méně úspěšní pak začnou dělat to samé lidem kolem sebe – aktivně hledají skupiny, na něž by mohli přelít svůj hněv. V současnosti ukazují na uprchlíky.«
     No a máme to. Děvče je s tím hned hotové. Jak je to snadné. Novinářka jí přihraje a ona udělá pár kliček a vypálí. Basta fidli. Zameteno. Z pozice aktivistky jsou takové postoje logické a v pořádku. Pro dokumentaristku znamenají podobné názory fiasko. A zase se ta mladá žena může rozhodnout, jestli bude aktivistkou nebo dokumentaristkou. Pokud zvolí ale to druhé, tak už dopředu ztrácím o její tvorbu zájem. Od dokumentu očekávám reálný, nepřibarvený pohled na skutečnost, což si lze od Apoleny Rychlíkové těžko slibovat. A já se nechci nechat touto děvenkou indoktrinovat.