Pokud bych rozvedl jednu myšlenku vaší úvahy, dá se říci, že holokaust židům svým způsobem "pomohl" - upozorňuji na ty uvozovky! Dopomohl ke vzniku státu Izrael a přinesl do dnes používaný universální argument na jakékoli bezpráví vůči židům, a to skutečné i domnělé. Dá se to prezentovat na úsměvném případu, který jsem před časem zažil. V letadle došlo nedopatřením k tomu, že chybělo několik porcí předem objednaného kosher jídla. Když se to letuška pokoušela nějak vysvětlit, rozhořčený cestující na to řekl : "Víte, že moji rodiče byli v Osvětimi?". Proč to zmiňuji? Kdyby nedošlo k židovské genocidě, možná by dodnes bylo na židy nahlíženo podobně jako na muslimy, protože praktiky a rituály ortodoxních komunit jsou v mnohých ohledech podobné a kdysi ty židovské vyvolávaly podobné kontroverze jako ty muslimské dnes. Podobné je i to, že bohaté klany obou skupin mají značný vliv.

Pominu-li terorismus, jsou dnes zcela veřejně a nepokrytě kritizovány praktiky, morálka a životní styl muslimů nejen v Evropě, což je mnohdy pochopitelné, ale i v muslimském světě. Na druhou stranu se poněkud pokrytecky divíme a rozhořčujeme, že se téměř před sto lety se někdo vymezoval proti židovství. Oklikou se tak vracím k pojmu "morálka" a k tomu, co je dobré, a co je zlé. Docela jasně z toho vyplývá, že podstatou je vámi zmíněné prizma náhledu v souvislosti s okolnostmi a dobou.

Abych byl správně pochopen (jinými čtenáři tohoto komentáře), považuji netoleranci proti jakékoli víře a životnímu stylu za nepatřičnou, pokud není v rozporu se zákony a neomezuje příslušníky jiných společenství.

S nadsázkou lze říci, že za několik desítek let by mohlo být na pana Konvičku nahlíženo jako na zločince, na vás nebo na mě jako na Peroutky, kteří "selhávají" a na nějakého multikulturního fanatika jako na světce. Anebo přesně opačně: Konvička - oslavovaný vizionář, my-nedoukové, kteří to správně nepochopili a multikulturalista-blázen. Vše závisí na tom, jak se bude vyvíjet situace a celá společnost.

Rozumím to, co myslíte tím "pomohl". Já bych to formuloval tak, že po II. WW se radikálně změnil k lepšímu postoj světové veřejnosti k Židům. Také je možné, že holokaust někteří Židé mohou používat jako apriorní argument.

Pokud jde o kritiku morálky a životního stylu muslimů, tak to je zřejmé, že se projevuje a že se přitom pokrytecky rozhořčujeme nad postoji lidí před sto lety k židovství.

V posledním odstavci máte rovněž naprostou pravdu. Nemůžeme vědět, jak lidé budoucnosti budou hodnotit nás a naše konání.

Moc vám děkuji za názor a zejména za ty obohacující myšlenky, které jste vyjádřil.

Moralka v otazkce zidovske. Vezmu-li bibly jako moralni predpis chovani zidovskeho naroda, potom se nemohu divit v nenavist nezidu vuci tomuto narodu. Sama bible nam to odkazuje primo, ze Buh si vybral izraelity jako narod vyvoleny. Cili nadrazeny nade vsemi. V nasich ocich je to nemoralni. Co nasledovalo nam rika historie.

U krestanstvi je to jednodusi. (hlavne v minulosti) Moralni bylo veriti vsemu, co cirkev rika. Odporovani vlastni uvahou bylo nepripustne. Trestano tvrde a mnohych pripadech moralne ospravlnenym usmrcenim.

V modernim svete je moralka veci pohledu. V Evrope je nemoralni zlocince (vraha) popravit. V USA , v urcitych statech je to moralni (Texas). Diskuze pro a proti rozsahla, ale bez konce.

Děkuji vám za názor. Jistě máte pravdu, že starozákonní biblická interpretace Izraelitů coby vyvoleného národa mohla být jedním ze zdrojů nenávisti vůči Židům.

Nejsem Peroutkův znalec, ale troufám si domnívat se, že v České koltlině prostě existovali vedle sebe jasně mezi sebou vymezené skupiny občanů, kteří se v rámci běžné morálky akceptovali, případně i ctili, a protože tenkrát neexistoval ten debilistický pseudohumanismus, kdy se žid nepojmenuje židem a Němec Němcem, psal Peroutka tak, jak psal a nikoho to neuráželo.

O relativitě dobra a zla je zcela jistě potřebné uvažovat v kontextu doby, místa a dosaženého poznání. Co se týče duše, ta zřejmě dobro a zlo neváží, toto patří rozumu. Duše snad usiluje o harmonii

Děkuji za příspěvek. Zejména za to, že jste můj text a vlastně i postoj k těmto otázkám obohatila o jeden úhel pohledu. Jazykové prostředky, které se tehdy používaly, byly proti dnešním jistě poněkud jiné a taktéž významy řady slov se od té doby posunuly a mnohá slova získala také jiný nádech. Leccos se proto nyní může zdát různým lidem urážlivé a pejorativní, ale tehdy to tak lidé nevnímali. S tím konečně souvisí také ona relativita dobra a zla, které je opravdu třeba hodnotit v kontextu doby, místa a dosaženého poznání, jak píšete a jak si myslím i já. My totiž už například víme, co z minulých dob se ukázalo jako zlo a podle toho posuzujeme postoje lidí tehdy. Lidem těch dob se to však mohlo jevit coby dobro.

Názorně to lze ukázat na vnímání nebezpečí nacismu a fašismu v poměru k vnímání nebezpečí komunismu, konkrétně bolševismu. Řada lidí ještě v roce 1937 považovala za větší a aktuálnější nebezpečí pro lidstvo, demokracii, humanitu a kulturu bolševismus, zatímco pro nás byl v té době určitě akutnějším nebezpečím nacismus. Dnes je celkem zřejmé, že co zrůdnosti praxe uplatňování všech těchto ideologií jsou si v podstatě rovny. Přesto se u nás mnozí lidé stále zdráhají srovnávat nacismus a bolševismus, považujíce bolševismus za přijatelnější třeba jen z toho hlediska, že jim se například v době normalizace subjektivně tak moc nedělo.

Duše usiluje o harmonii? Jistě ta složka lidské bytosti, jež nechápeme ani jako rozumovou, ani jako emocionální, nazveme-li ji duší, se snaží mířit k harmonii. Jakmile se ale člověku zdá, že k čemusi takovému spěje, ihned někam uhne, neboť tuší, že k harmonii může dospět asi jen v okamžiku smrti. Lze to nazvat i smíření se s bohem či spočinutí v bohu. Ale to už jsem se dostal někam jinam.

Jen pár poznámek z křesťanského hlediska:

1. To, že existuje univerzální, ideální morálka dokazuje už to, že jednotlivé systémy jsou trochu odlišné, ale nejsou protichůdné. Např. někde je povoleno zabít cizoložnou ženu z vlastního etnika, ale nikde se nepovažuje za morální zabít ženu ctnostnou. Dnes souzený gangster v JAR nesouhlasí s výší trestu a tím de facto uznává princip spravedlnosti, který sám svým jednáním popíral.

2. Proč člověk nenaplňuje morálku, která je mu vrozena i dána. V křesťanství ( ale i jiných etických soustavách ) se tomu říká hřích. Základní věroučnou osou křesťanství je hřích - vykoupení - spasení. Je tragikomické, jak liberální teologové sepisují tlusté knihy, aniž by v nich tyto pojmy vůbec zmínili.

Tím končím. Iracionalitu antisemitismu či biblickou antroplogii ( duch, duše, tělo, svědomí ) snad bude příležitost pojednat jindy.

K 1. Jistěže existují určité základní principy, na kterých se v podstatě všichni normální duševně zdraví lidé na světě shodnou, takže lze říct, že platí univerzálně. Zajímavé je, že se lidé shodnou na nemorálnosti krádeže spíš, než na nemorálnosti zabití, jak jste ostatně sám uvedl na příkladu relativnost vnímání zabití ženy (to, jestli je cizoložná nebo ctnostná, je jistě až druhotné kritérium). Každopádně příklad, který jste uvedl, je důkazem spíš toho, že je morálka relativní, než že by byla univerzální.

K 2. O tom jsem přece psal, že ti, kteří považují morálku za univerzální, vysvětlují fakt, že jí lidé neřídí, tím, že prostě jednají nemorálně, že se dopouštějí hříchu. chcete-li. Ale to zase není důkaz univerzálnosti morálky. Je to jen projekce v tomto případě křesťanského přesvědčení, že je morálka univerzální. V našem prostředí se křesťanskému pohledu na morálku asi nelze vyhnout. Nicméně, když se od něj odpoutáte, objevíte v něm mezery a nesrovnalosti.

Konečně, když napíšete morálka z křesťanského hlediska, je to vlastně to samé, jako křesťanská morálka, ale je do zároveň důkaz, že morálka univerzální není. Kdyby byla univerzální, stačilo by říct morálka a každý by přesně věděl, o čem je řeč a ten pojem by nepotřeboval žádné přívlastky. Skutečnost je však taková, že k termínu morálka či etika se přidává mnoho různých přívlastků (lékařská, novinářská...), což značí, že se jednotlivé morálky liší. To samo o sobě svědčí o relativnosti morálky.

Etika a morálka jsou zaneseny bahnem etatismu, který chování lidí hodnotí skrze svá legislativní pravidla, ne podle obecně platných principů správného chování, ale podle potřeb k dosažení svých stanovených cílů.

V případě některých zákonů máte jistě pravdu, ale obecně se tvrdit nedá, že by legislativa neodrážela obecné principy morálního chování a sledovala jen utilitární cíle.