Co je to národ? Někdy není nutné se ptát. Hlavně ve vypjatých chvílích, ať už euforických či dysforických, kdy lidé cítí vzájemnou sounáležitost a hrdost na svou vlast. Naopak v „klidných“ časech národ jako by nepotřebujeme.
Proč o tom píšu. Nedávno totiž komunistický předseda Vojtěch Filip prezentoval na sociálních sítích, že v této době dostává dotazy (zřejmě v souvislosti se zdaněním církevních restitucí, které komunisti prosazovali), co má proti věřícím a proti katolické církvi. Odpovídá prý, že proti věřícím nemá nic, protože to je jejich věc. Zato katolické církvi údajně vyčítá trvalý boj proti českému národu, od upálení J. Husa, vyhnání J. A. Komenského až po minulou a současnou majetkovou nenasytnost.
Toto Filipovo vyjádření vyvolalo velkou odezvu, objevily se články na obhajobu katolické církve, že naopak stála na straně českého národa. Jak to tedy je? Předně se Filipovy postoje vyznačují falší a slizkostí. Komunisté v časech svého panování u nás církve a katolickou zejména potlačovali, její kněze zabíjeli, mučili, věznili, církevní učení měli za bludy a náboženství vůbec prohlásili za tmářství. A nyní se dojímají nad osudy katolického kněze a reformátora církve Jana Husa a posledního biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského, který je v některých zdrojích uváděn dokonce jako svatý? Komunisté totiž oba tyto myslitele bezostyšně zneužili.
Jan Hus se komunistům hodil ze dvou důvodů: že kritizoval mravní úpadek církve, která ho za to upálila, a že se k jeho odkazu hlásili husité. Bolševici zneužili i obrozeneckou adoraci husitství jako „slavné etapy“ našeho národa (Jak směšné byly našich předků cepy, / když celý svět se zdvihl proti nim, / a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý / a Táboru se klonil věčný Řím. – z básně Dosti nás od Svatopluka Čecha). Z řádění husitů komunisté učinili husitské revoluční hnutí, v kterém šlo podle jejich interpretace málem o socialistickou revoluci a z Jana Husa stvořili jakéhosi ideologa tohoto hnutí. Při slavnostních aktech se hrál husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“ a vůbec nevadilo, že se ti bojovníci dovolávali podle komoušů neexistujícího boha.
Jde-li o Jana Amose Komenského, vyhovovalo komunistům, že katolická církev tohoto velkého myslitele, jednoho z největších své doby, jehož dílo přesáhlo onu dobu daleko do budoucnosti a v mnoha směrech, zejména v pedagogice se stalo obecně platným, vyhnala ze země. Den jeho narození se za komunistů slavil coby Den učitelů, ale to jim nebránilo v tom, aby jeho originální, filosoficky ukotvenou pedagogickou soustavu zcela rozmetali a naše školství „vybudovali“ podle sovětského vzoru.
Jisté je, že katolické církev nenechala upálit Jana Husa a nedonutila odejít do exilu Jana Amose Komenského kvůli tomu, že byli Češi. Jejich příslušnost k českému národu církvi nevadila. Proč tedy Filip říká, že katolická církev neustále bojovala proti českému národu? Je to politicky motivované tvrzení. Komunistický předseda se snaží využít averze určité části národa proti katolické církvi k zpětnému získání aspoň některých pozic, které jeho strana ztratila, a tak nyní hraje „kartou národního cítění“, když se komunisté pokoušejí znovu prodrat k moci. Nacionalismus se totiž k dosažení politických a mocenských cílů náramně hodí.
Jenže nacionalismus v současnosti sílí v celé Evropě. Proč? Vyvolala ho uprchlické krize? Ta byla jen záminkou. Například radikál Adam B. Bartoš sezval na 9. dubna 2016 před Lidový dům v Praze, kde sídlí ČSSD, demonstraci namířenou proti imigrantům. V závěru oficiálního programu se ozvalo i skandování: „Nic než národ“. Bartoš na demonstraci lákal lidi takto: „Česká republika čelí, podobně jako další země Evropy, děsivému sociálně-inženýrskému projektu stěhování národů. Vetřelecká tsunami není spontánním procesem, ale procesem velice precizně řízeným, za který nesou odpovědnost politické špičky EU i naše vlastní domácí politické elity.“
Dnes, kdy uprchlická krize značně opadla, se ukazuje, že nacionalisté a hlavně ti, kteří jej povzbuzují, míří proti Evropské unii jako takové. Není pochyb, že EU trpí řadou potíží, že její směřování je často problematické, že se její představitelé dopouštějí mnoha přehmatů, že hrají vlastní politické hry. Nicméně se jedná o „historicky ojedinělý pokus o dobrovolné sjednocení rozdílných národů do jednoho nadnárodního útvaru se společnými institucemi, právy a povinnostmi“. Krok za krokem se rodí evropská identita a možná tu jednou bude něco jako evropský národ.
Snad se to zdá nepředstavitelné, ale dovedl si třeba v 16. století někdo představit, že v Severní Americe vzniknou USA a vytvoří se nezpochybnitelný americký národ tvořený etnickým a národnostním původem tak různorodým obyvatelstvem? Lze namítnout, že historické podmínky pro vznik amerického národa byly zcela jiné než nyní v Evropě. Kde je ale dáno, že národy mohou vznikat jen jedním způsobem? Tím jsme zpátky u otázky – co je to národ?
Jednoznačná definice národa, na které by panovala všeobecná shoda neexistuje. Podle Wikipedie „převládá v sociálních vědách názor, že národ je sociální konstrukt. Takzvaní konstruktivisté tvrdí, že národnost není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo možno nezávisle určovat. Geneticky se národy silně prolínají a jednotlivce nelze jednoznačně přiřadit.“ Problém definice národa zřejmě tkví v nalezení toho, co je jeho podstatou. V různých kontextech, souvislostech a zemích znamená totiž národ vždy něco trochu jiného. Národ se jednou ztotožňuje se státem, jindy s etnikem, či je vymezován v nacionalistickém duchu – nic než národ (stojící proti jiným nepřátelským národům).
Podle jedné významné teorie je národ (v současném slova smyslu) produktem průmyslové společnosti, tedy vzniká až poté, co se všichni lidé stali osobně svobodnými a s pojmem národ se operuje zejména v 18. a 19. století v souvislosti se vznikem národních států. V Evropě existovaly národy jistě i ve středověku a pochopitelně rovněž v novověku před průmyslovou revolucí, jenže tehdy se ten pojem vnímal víceméně teritoriálně a vztahoval se jen na politicky privilegované vrstvy státu, ale nikoli už na poddaný lid, neboť ten byl připoután ke své vrchnosti.
Nejpravděpodobněji se jeví, že se národní příslušnost formuje vlivem působení různých faktorů, geografických a jazykových, dále politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území. Co ale tato charakteristika neříká, že se moderní národy utvářely na svých mýtech, český národ zejména. Pak se ale nabízí otázka, čím byl český národ v dobách, kdy ještě na svých hlavních mýtech nespočíval?
První mýtus se týká asketického a jako skála pevného bojovníka za pravdu Jana Husa. Prý byl ve skutečnosti malý, plešatý, tlustý a trápily ho pochybnosti, nejistoty a strachy. Jakým by ale takový člověk mohl být velikánem, když jeho skutečné myšlenky drtivá většina lidí dnes nezná a jen málo tuší, o co doopravdy usiloval?
Druhý mýtus zobrazuje husity jako velké bojovníky za práva lidu a Husovy pravdy a jejich hejtmana Jana Žižku coby slavného vojevůdce. Ve skutečnosti byl Jan Žižka záškodník a lupič omilostněný ze spáchaných zločinů králem Václavem IV., pak žoldák ve službách polského krále Vladislava II. Jagella, aby se potom postavil do čela husitů. Vlivem jejich neblahého působení se Čechy proměnily z velmoci, jíž se staly za vlády Lucemburků, v divokou zemi vytrženou z evropského kontextu, kde se ničily kulturní statky, přestalo platit právo, a kulturně i ekonomicky byla vržena o desítky let zpátky.
Třetí mýtus o bitvě na Bílé hoře a následné době temna líčí bělohorskou šarvátku jako heroický boj o bytí a nebytí českého národa, když se porážka stavovského povstání měla stát symbolem národního ponížení a následného úpadku a tři sta let trvajícího útlaku, z něhož probralo Čechy až národní obrození. Ve skutečnosti „doba temna“ přinesla české kultuře většinu lidových tradic a skvostná barokní architektura dodala české krajině typický a neopakovatelný ráz.
Takže byla katolická církev protinárodní, nebo pronárodní? Ve středověku a v novověku před érou kapitalismu na jednu stranu pomáhala katolická církev konzervovat všeobecný nedostatek osobní svobody, podílela se na vykořisťování lidových mas menšinou, na udržování připoutanosti člověka ke společenské vrstvě i k zeměpisnému místu, na tom, že byl tehdejší lid pověrčivý a nevědomý. Na druhé straně podporovala smysl pro solidaritu, podřízení ekonomických potřeb potřebám lidským, bezprostřednost a konkrétnost lidských vztahů. Vzhledem k tomu, že katolická církev byla nadnárodní a zprostředkovávala tak řečeno kontakt konkrétního člověka s bohem, neměla žádný důvod být zaměřená proti nějakému národu.
Dovolím si nyní ocitovat pasáž z knihy Ericha Fromma Strach ze svobody, která nabízí vnímavému člověku pochopit, jak to v těch dávných dobách fungovalo.
„Bylo mnoho utrpení a bolesti, byla však také církev, která činila utrpení snesitelnějším tím, že je vysvětlovala jako důsledek hříchu Adamova a individuálních hříchů každého člověka. I když církev pěstovala vědomí viny, zároveň ujišťovala jedince o své nepodmíněné lásce ke všem svým dětem a nabízela mu cestu, jak nabýt přesvědčení, že mu Bůh odpouští a že ho miluje. Vztah k Bohu spočíval spíše na důvěře a lásce než na nejistotě a strachu. Jako se vesničan a obyvatel města dostali zřídka za hranice svého geografického prostoru, tak omezeně a prostě chápali i vesmír. Země a člověk byli jeho centrem, nebe a peklo byly budoucími místy života a všechny aktivity od narození do smrti byly ve svých kauzálních vzájemných vztazích transparentní.“
Lidé tehdy nebyli svobodní co do volby mezi mnoha možnými způsoby života, jak tomu rozumíme dnes, ale ve skutečnosti měli dost svobody vyjádřit se v tom, co konali a ve svých citech, neexistoval moderní individualismus, ale bylo velké množství konkrétního individualismu v reálném životě. Lidé tenkrát nepotřebovali nacionalismus, nepotřebovali skandovat – nic než národ. A když to začali potřebovat, aby překonali osamělost a izolovanost člověka, který náhodou žije na určitém místě a náhodou vykonává nějaké povolání, stála katolická církev převážně na straně konkrétního národa, v našem případě českého, proti jeho nepřátelům, protože její konkrétní kněží byli zvyklí žít se svými ovečkami a chápat city, slabosti, ale i dobro a sílu konkrétních lidí.
