Neznám jiné tak lživé přísloví, jako „není kouře bez ohně“. Jeho klamnost je ještě zřetelnější na ekvivalentu „na každém šprochu pravdy trochu“. Představa, že cokoli je vyřčeno, musí mít jakýsi pravdivý původ, je přitom absurdní.
Mnozí lidé se však přísloví „na každém šprochu pravdy trochu“ houževnatě drží, ačkoli vědí, že existují vědomé lži, pomluvy zcela vymyšlené za jediným účelem – někomu či něčemu ublížit. Vědí i to, že existují hoaxy, které mají vystrašit příjemce a šířit paniku, záměrně tvořené dezinformace, které mají ovlivnit úsudky jedinců a tím jimi manipulovat.
Někteří lidé jsou dokonce ochotni a schopni jak lvi se bít za právo veřejně lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a manipulovat veřejností. Schovávají se přitom za právo na svobodu slova a ty, jež naopak chtějí takovému zlu stavět meze, obviňují z totalitních cenzurních praktik. Aktivisté za bezbřehou svobodu slova napadají aktivisty prý „strážící samozvaně zneužívání svobody slova“, z prosazování představy, že svoboda slova není pro všechny, ale pouze pro ty, kteří ji nechtějí „zneužívat“.
Lze se o tom mimo jiné dočíst v novém blogu Kateřiny Lhotské (zde). Autorka přirovnává argumentaci „odpůrců svobody slova pro všechny“ k té, kterou „se oháněli už komunističtí ideologové v roce 1989 v reakci na dokument Několik vět“. To je ovšem chucpe. Myslet si, že signatáři Několika vět (vypracovaných Chartou 77), kteří mimo jiné žádali svobodnou výměnu názorů, toužili po svobodě lhát, pomlouvat, strašit, šířit paniku, dezinformovat a manipulovat, je buď hloupé, nebo je to samo o sobě výrazem manipulace a demagogie.
Kateřina Lhotská samozřejmě ví, co se stane, jestliže Elon Musk koupí Twitter a umožní na něm všem „projevovat svobodně svůj názor“, neboť napsala že se tam „opravdu začnou objevovat i hlasatelé neuvěřitelných bludů“. Takto vyjádřenou obavu však hned smete výrokem: „Nemyslím si však, že by to představovalo nějaký závažný společenský problém.“ Ve vztahu k jistotě, že se na Twitteru, který umožní bezbřehou svobodu slova, objeví nejen bludy, ale také nebezpečné lži, hoaxy a dezinformace, je však irelevantní dojem paní Lhotské, že to nebude znamenat závažný společenský problém.
Možná si někdo vzpomene na francouzské filmové drama z roku 1973 „Není kouře bez ohně“ režiséra André Cayatteho s Annie Girardotovu v hlavní roli, který ukazuje, jakých oporných praktik jsou schopni někteří lidé například v boji o moc. Každopádně nebude na škodu připomenout, o co ve filmu jde.
„Život obyvatel města Chavigny ovládá mafie soustředěná kolem starosty Boussarda (André Falcon). Jiné smýšlení není dovoleno, politická opozice je v útisku, její představitelé se oprávněně strachují o životy. Blíží se volby a nabízí se reálné nebezpečí, že Boussard díky svým špinavým praktikám křeslo starosty obhájí. Tomu se postaví respektovaný lékař Peyrac (Bernard Fresson), který se po zralé úvaze rozhodne stát jeho protikandidátem. Mafie se pokusí váženého lékaře zdiskreditovat fotomontáží pornografické fotografie zachycující jeho manželku Sylvii (Annie Girardot) uprostřed skupinových orgií. Špinavý trik kupodivu projde a Peyrac se vlivem okolností ocitá v pasti.“
Film zobrazuje, jak účelově vyrobená lež a manipulace dokáže zrelativizovat mravní a hodnotové jistoty a slušného člověka učiní bezradným a bezbranným vůči nepodloženým informacím. Nejvíc ponižující pro něj není přitom ani tak dezinformace sama, ale způsob, jakým na ni reaguje okolí, ovlivněné příslovím – není kouře bez ohně. Jistě si každý umí představit, jak se za téměř padesát roků, které uplynuly od uvedení filmu, zdokonalily nástroje, metody a možnosti dezinformátorů a manipulátorů.
Na blog Kateřiny Lhotské reagoval také Karel Trčálek textem (zde), v němž geniálním satirickým způsobem odhalil další úskalí bezbřehé svobody slova, a sice, že se diskuse, která původně měla být svobodnou výměnou názorů, často zvrhne v dehonestaci osob a v debatu právě o té dehonestaci, ve které se podstata problému úplně ztratí.
