Není cesty zpátky aneb Láska je... fernet

Člověk může dělat a říkat banální věci nebo hlouposti, lhát a podvádět, ale jak to vyjádří vznešeně, dostane to glanc, velikost a naléhavost osudovosti. Se vším se dá manipulovat. A vždy se to dá zapít a jsou-li prachy – zaplatit.

Není cesty zpátky
     Kostky jsou vrženy! řekl Caesar, když překročil na cestě do Říma říčku Rubikon a má to znamenat, že jako není cesty zpět, neboť rozhodnutí bylo učiněno. Cítíte z toho tu sílu a velikost? Je v tom patos a zároveň doklad, jak lze jen třemi slovy udělat přímo hrdinskou záležitost z poměrně banálního činu. Holt vznešený Řím. »Alea jacta est« to zní v originálu, ve zkratce AJE. Stačí však písmena rozdělit a přidat čárku »A JÉ« a máme výstižné české citoslovečné vyjádření, že padáme zas do jakéhosi průseru. Vznešenost je pryč a jsme zpátky doma, ač prý všechny cesty vedou do Říma. Tahle ne.
     Ale doma, i když se to průšvihy jen hemží, můžeme vznešenost také objevit. Co objevit, je jí spousta. Má žena třeba dostávala svého času dlouhé naléhavé a vzletné dopisy plné vznosných pojmů, ba i transcendentna – osudová událost, štěstí, zázrak, osvícení… Jeden s nabídkou jakési magické škatule, jež ovšem představuje tajemství, které přináší univerzální úspěch ve všech oblastech života. Ale to je málo. Ona piksla je přímo generátorem geniality a volné energie, také komunikační kanál s vyššími bytostmi. To vše za nicotných devět stovek a ještě ne celých, jež navíc člověk dostane zpátky, když se magická bednička nějak zasekne a nebude fungovat. Víc si snad ani nelze přát.
     Přiznám se ale, že jsem si na Caesara nevzpomněl jen tak náhodou, protože autorem zmíněného dopisu byl jakýsi Paolo a příjmení má rovněž italské. Takže nakonec přece vedou všechny cesty do Říma. Kostky jsou vrženy! To je moc pěkně řečeno. Někdy mám chuť vrhnout je také, ale ne jen tak na stůl nebo na zem, nýbrž cíleně po někom, možná po tom Paolovi, ale takových je. A občas jenom vrhnout, třeba do té magické skříňky. Co by z toho asi vygenerovala? Ovšem Paola jsme nikdy, ani já ani moje žena, neviděli, jeho magickou skříňku si nekoupili, takže není po kom ani kam vrhat. Nicméně – kostly vrženy jsou! Co jiného s nimi ale dělat?

Láska je… fernet
     Pokud by se někdo ptal lidí, co je na světě nejhezčí a nejdůležitější zároveň, určitě by nezřídka dostal odpověď – láska. S tím se dá souhlasit. Jak jsem si ale tuhle přečetl, za povšimnutí stojí, že ve slově láska stačí změnit pouhá čtyři písmena a jedno ubrat a dostaneme slovo pivo! Když však ve slově láska změníme písmen pět a jedno přidáme, získáme slovo fernet! A to už nemůže být náhoda.
     Podobné ztřeštěné legrácky dokazují, že při uvažování lze dojít odkudkoli kamkoli. A také, že se každá myšlenka či věc může změnit nejen ve svůj pravý opak, ale prakticky v cokoli jiného. Tak třeba položme někomu otázku, které místo na světě je nejvzdálenější od toho, kde se nachází? Když odvětí, že přesně to na protilehlé straně zeměkoule, bude mít jistě pravdu. Ovšem správně bude, i pokud řekne, že je to místo, na kterém právě stojí. Záleží na tom, jak se na to pohlédne. Jestli lokálně nebo globálně. Světoběžník zvolí první verzi, pecivál druhou. Případně mohou cestovat rádi oba, ale první se nechce vracet a druhý ano.
     Když už tedy víme, jak lehce se dá se vším kroutit a manipulovat, nebude těžké si představit, že z kteréhokoli východiska můžeme dospět k libovolnému závěru. Je třeba jen sebe samého, posluchače, eventuálně obě strany buď patřičně nasměrovat, nebo dezorientovat. Příznačné je, že každému autorovi komentáře či úvahy všechno bezvadně štimuje, dokud se neobjeví oponent, nebo dokud nevezme sám v potaz úplně vše. Pak už nesouhlasí nic a dohoda je zhola nemožná. (V Panoptiku města pražského řekl inspektor Bouše: On lže, pane rado, proto mu ty veršíky tak štimujou!)
     Jestli se teď někdo myslí, že narážím na současnou situaci třeba v pohledu na problém s uprchlíky, tak ať si to klidně myslí. Co ale chci říct určitě, že je život děsně složitý a náročný. Lze se pak divit, že leckdo dospěje k přesvědčení, že jsou maximálně tak čtyři pevné body – láska, nenávist, chlast a prachy? Ten poslední jsem sice dosud nezmínil, ale o ten (o prachy) jde vždycky.