Básně z okolí, co jsem tak viděl, slyšel a co jsem si kvůli tomu představoval, co mě tak nějak napadlo, ale nevím proč a jestli se to stalo, už vůbec ne.
Někdo někam jde
Zkouším si představit, jak
někdo někam jde, jak někdo
někomu něco za něco slíbil, jak
se někdo s někým miloval, jak někdo
někoho za něco nenáviděl...
Zkouším si představit,
jak je zbytečné
někoho o něčem přesvědčovat.
Stejně si každý udělá,
co chce a jak chce.
Můj táta dokonce umřel jak chtěl
a nebral na mě ohled.
Sedím a představuji si
jak někdo odněkud někudy někam jde
anebo přichází
a nevím kdo
a nevím odkud
a nevím kudy
a nevím kam... a silně
mne to zneklidňuje.
Tichý zvuk
Teď. Právě teď
slyším zvuk.
Zvuk
pleskavý a tvrdý,
jako když z výšky padá tmou
vyžvýkaná žvýkačka
a dopadne na dlaždici
pár metrů přede mnou.
Snad jsem ho zaslechl
o něco dřív, než zazněl
(a podobný snu a
pocitu neskutečnosti),
ovšem s jasnou hlavou
tak, jak
mám hlavu jasnou
vždy pár okamžiků předtím,
než mě probudí drnčením zvonku
nenadálý návštěvník.
O něm se nelze nic víc
dovědět. Jen to,
že přišel a odešel.
Ze sna se probouzím zmaten,
neboť při setkání dvou světů
to vždycky vře.
Kolikrát a pokaždé
Kolikrát už jsem je potkal
a pokaždé
se snažil zachytit
co radostného,
co truchlivého,
co podivného
se skrývá
třeba v té ženě,
která si nese v tašce spoustu vypůjčených knih,
aby se nenudila,
když teď bude opatrovat
svého nemocného synka;
anebo v té otylé matróně,
jež
třepe
z tepla
peřin
zbytky
uplynulé
noci
na hlavy
chodcům.
A pokaždé se můj
pohled
rozbil o zeď
jejich nepřístupnosti,
a pokaždé znovu jsem si říkal,
že jednou proklouznu jak vítr
i tou nejmenší skulinou
do jejich tajných duší,
všechno tam zpřeházím,
rozcuchám
a vyletím ven šťastný,
unavený...
Zakroužím kolem
strohého a
hranatého,
trčícího
pahýlu paneláku
a dosednu.
Kolikrát jsem si to říkal.
Pokaždé.
Jenom plivnout
Vykřikl jsem do tmy
za oknem,
i když bych měl
raději plivnout
anebo
zavřít
a nevětrat
teplo.
Třesu se zimou a MŮJ
výkřik vyrušil
mladistvé milence
u popelnic
- i zima přeje chtíčům.
(Měl bych říct lásce, ale mluvím nerad
o tom, čemu nevěřím.)
Přece jen jsem měl
plivnout.
V šedi dní všedních
Každý z příštích dní
může být jiný,
než bychom se nadáli,
a vychýlit naše
snažení
během chvilky
někam
úplně
jinam.
To jen my,
v šedi dní všedních,
které nelze jen přečkávat,
si myslíme,
že řídíme své osudy,
že všechno jde naplánovat.
Když budu dostatečně dlouho
řvát
někdo si toho všimne
nebo ztratím hlas... v šedi
dní
všedních.
