Nejlepší důchodová reforma – žádná reforma

Zdejší VIP blogerka Markéta Šichtařová se rozohnila, že prý „o našem důchodu rozhodují genderové neziskovky“. Myslím si ale, že může zůstat klidná, protože se nová komise „pro spravedlivé důchody“ na ničem nedohodne.  

Šichtařová v článku tvrdí, že cíl programového prohlášení vlády ohledně důchodů – „plošné zabezpečení na principu solidarity“ a „posílení zásluhovosti“ – je protimluv, protože solidarita znamená tlak na rovnost a zásluhovost znamená nerovnost. Nevím, čemu se tak diví? Důchody takto fungují už dlouho. O tom, že je to v zásadě blbost, není pochyb. Stát totiž může ve skutečnosti vyřešit jen ono plošné zabezpečení na principu solidarity.

Solidarita se starými (nemocnými a nemohoucími) jedinci je ve společnosti nutná. Tušili to už lidé v paleolitu, v neolitu to již věděli a řešily ji všechny starověké říše – Babylon, Egypt, Řecko, Řím, jelikož chudoba, do které staří (nemocní) bez solidarity upadali, byla vždy sociálním, politickým i hospodářským problémem. Asi první moderní sociální a důchodový systém byl zaveden v 19. století v Německu za železného kancléře Otto von Bismarcka. On však prosazoval rovný důchod, financovaný ze státního rozpočtu. Finální podobu důchodového pojištění, které pak bylo zavedeno, považoval za parlamentní a úřednickou zkurveninu.

Když se nad tím zamyslíme, měl Bismarck pravdu. Jelikož ji ale neprosadil, potýkáme se nejen v našem státě s financováním důchodů stále. Co je vlastně úlohou státu v otázce důchodů? Zajistit, aby každý člen společnosti měl i ve stáří na živobytí a na další potřeby, a to na takové úrovni, jak bohatá je celá společnost. Je zřejmé, že to z větší části platí ti, co mají víc. Taková solidarita bohatších s méně saturovanými není ovšem projevem blahosklonnosti bohatých, ale je i v jejich zájmu, neboť sociální, politické a hospodářské problémy, jež by velká chudoba starých lidí vyvolala, by mohly smést také je do houfu potřebných.

Zásluhovost, pokud ji má určovat stát, je nesmysl. Když totiž rozhoduje politik a úředník o tom, kdo si co zaslouží, je to vždycky špatně. Je-li někdo bohatý, beztak se na stáří sám zabezpečí, nebo by se měl zabezpečit, a když ne, tak bude zkrátka pobírat jen rovný důchod. Šichtařová má pravdu, že nyní je možná už jen parametrická změna průběžného systému, kdy aktivní generace financuje generaci starší. A co má být? Ta starší generace, když byla aktivní, financovala zase své rodiče a prarodiče.

Markéta Šichtařová se také podivovala nad tím, že nová komise „pro spravedlivé důchody“ má 44 členů a X dalších zástupců, že je to moc lidí, aby se mohli na něčem dohodnout. A to je právě dobře. Představme si tu hrůzu, že by se vážně podařilo sestavit akceschopnou a dělnou komisi, jež by vypracovala návrh, který by nakonec parlament přijal. Nepochybně by vznikla další, jak říkal Bismarck, parlamentní a úřednická zkurvenina.

„A to opravdu vláda necítí, že je to vrcholně nemravné tahat do diskuse o důchodech, tedy o nás všech, JAKOUKOLIV neziskovku, jejímž definičním znakem je, že je nevolená, a tedy zcela samozvaná, reprezentující jen své vlastní zájmy?“ ptala se ve svém blogu paní Šichtařová, o níž je známo, že na ni slovo neziskovka působí jako rudý hadr na býka. No a když je ta neziskovka navíc Gender Studies, chápu, že se dotyčná dáma přímo osypala, neboť termín gender je pro Šichtařovou dalším rudým hadrem. Co se ale rozčiluje, když se ta komise stejně na ničem nedohodne?

Mám ovšem také několik otázek. Čí zájmy sleduje paní Šichtařová? Podle mého také jen své vlastní. Nepřipadá jí nemravné, že diskutuje o důchodech, když sama není zvolená, a je tedy zcela samozvaná? A když Markéta Šichtařová říká, že Gender Studies rozumí financování důchodů jako koza petrželi, domnívá se, že poslanci parlamentních stran, kteří jsou laickými zástupci lidu, rozumí financování důchodů lépe? Navíc to přirovnání moc nesedí, jelikož koza rozumí petrželi poměrně slušně, protože ji žere, když na ni přijde. Osobně jsem toho názoru, že Gender Studies i poslanci rozumí financování důchodů spíš jako kůň kafi. 

Na každý pád je to jedno, protože komise se buď ničeho nedobere, a když dobere, tak to bude stejně jen doporučení. Je otázka, do jaké míry bude toto doporučení akceptováno v návrhu zákona o důchodové reformě, a ten při projednávání ve sněmovně poslanci upraví pozměňovacími návrhy beztak k nepoznání, a nakonec nepřijmou.