Chvíli jsem dnes sledoval polední debatu na ČT a zaslechl v ní filozofa Václava Bělohradského, jak říká, že v Česku je opravdu jakási nedůvěra mezi lidmi. Tato myšlenka je jistě velmi zajímavá a poměrně nová.
Můžeme se ptát – proč mezi lidmi panuje taková nedůvěra a jak ji odstranit? To je ale podle mého názoru špatná otázka. Nedá se totiž exaktně posoudit, zda panuje obecně mezi jednotlivými lidmi nedůvěra, a pak ta nedůvěra se týká spíš veřejného prostoru. Je to nedůvěra především v politická vedení státu, jak postupně defilovala před zraky lidí, v instituce státu, v elity a autority, v právní systém, v zákony, v ekonomické prostředí (kde se nelze obrazně spolehnout, jestli to, co platí dnes, bude platit ještě zítra)… Správné by bylo ptát se spíš – proč by lidé měli mít důvěru v ty, kteří řídí a zásadním způsobem ovlivňují společnost?
Když se zastavím jen u těch elit a autorit, pak tady máme právě Václava Bělohradského, který se v Československu objevil na začátku 90. let jako nesporná autorita. Filozof a sociolog, který působil v Itálii, autentický žák Jana Patočky, postmoderní myslitel, který nám, za železnou oponou donedávna uvězněným zabedněncům, sděloval svěží myšlenky. Tehdy vystupoval jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu. Jeho články, uveřejňované zejména v Mf Dnes, jsem doslova hltal. Pak ale své pojetí revidoval z levicových pozic. To jsem si přečetl a je to kulantní vyjádření. Spíš bych řekl, že se změnil z liberálního filozofa v jakéhosi socialistického idealistu.
Jenže Bělohradský dnes už stojí mimo hlavní proud zájmu veřejnosti. Na jeho příkladu jsem chtěl jen uvést, že podobné přemety učinily mnohé autority a osobnosti a občan se už zdráhá dát komukoli svou důvěru. Když k tomu připočteme, že u nás každý, kdo se v divoké fázi kapitalismu po roce 1989 napakoval, přišel ke svým majetkům aspoň zčásti nepoctivě, že zde působily a působí komunisticko-vekslácko-lobbistické mafie, že se tunelovalo, kradlo a podvádělo ve velkém, že se různé figury věnovaly zákulisním manipulacím, že se nepodařilo postavit komunistickou stranu mimo zákon, a tedy rázně odmítnout předcházející bolševickou etapu, je namístě se zeptat – proč by měli lidé někomu a něčemu ve veřejném prostoru věřit?
A nejde jen o Česko. Jsme součástí Evropské unie, a když jsme do ní hlásili, měli jsme dojem, že vstupujeme do demokratické, kulturní, ekonomicky vyspělé Evropy. Její přední země nás ale napřed „poctily“ nedůvěrou tím, že nám jen neochotně zpřístupňovaly volný pohyb osob, zboží a pracovních sil, a ta Evropa nyní pod názvy multikulturalismus a politická korektnost spěje k socialistickým reformám, usiluje o centrální řízení. Kromě toho dopustila a povzbudila masivní imigraci z problémových oblastí, díky které máme zaděláno na fatální malér. A zase je tu otázka – čemu se na tom dá věřit?
Věci se mají tak, že Česko čeká na silnou osobnost, morálně nezpochybnitelnou autoritu, která se postaví do čela uskupení (hnutí, strany), které nabídne reálná řešení podstatných problémů a východiska z nich. Toto místo bylo u nás dlouho uprázdněno, a nyní se objevil Andrej Babiš se svým hnutím ANO, který na takovou pozici aspiruje. Je však on tou osobností a jeho hnutí tou reálnou silou? Třicet procent voličů si myslí, že ano. A co o tom soudí Václav Bělohradský? Řekl, že nemá žádný důvod, aby podezíral Andreje Babiše ze zneužití politického monopolu, jako to udělal Jarosław Kaczyński v Polsku a Viktor Orbán v Maďarsku. Avšak i kdyby měl Bělohradský pravdu, že není třeba Babiše podezřívat, že svého postavení zneužije, pak se ptám – tohle má být všechno? Jestliže někdo nezneužije svou moc, nedělá to z něj ještě morálně nezpochybnitelnou autoritu.
Můj minulý zdejší článek ke 28. říjnu se na pozadí jakéhosi sporu o tom, jestli jsou inteligentnější dělníci či vysokoškoláci a jestli mají vysokoškoláci právo pohrdat formálně méně vzdělanými lidmi, zabýval tím, že je zcela lhostejné, jakou práci kdo vykonává, pokud ji koná s fortelem a chutí. Z množství diskutujících se jen dva vyjádřili ke zmíněné podstatě textu, ostatní spekulovali o tom, jestli náhodou nejsou dělníci skutečně chytřejší než vysokoškoláci, jestli mám strach z toho, že senátní volby vyhrál Babiš, jestli takzvaná pražská kavárna dělala loni 28. října na Staroměstském náměstí kravál a o jiných margináliích. Ach jo. Marné spekulování o zbytečnostech je podle mého názoru další specifický rys českých lidí. Nejde ani tak o to, kdo je jak inteligentní, jako spíš o to, že je kdekdo vychytralý a přemýšlí ze všeho nejdřív o tom, jak se co dá obejít a jak získat pro sebe s co nejmenší námahou komparativní výhody.
Jádrem toho mého minulého článku byla citace z proslovu TGM k 10. výročí vzniku ČSR v roce 1928 ke školní mládeži. Tak ji zopakuji: „Přemýšlejte, když dorůstáte, o tom, co chcete býti. Ať budete dělníkem, ať rolníkem, ať řemeslníkem, ať učitelem, ať technikem, ať umělcem nebo spisovatelem, zkrátka — ať budete čímkoliv, vždycky buďte pilnými a poctivými pracovníky. Všichni jsme povoláni k práci, každý na svém místě a podle svých vloh. Společnost musí mít pracovníky rozmanité, práce musí býti účelně rozdělená a uspořádaná, ale všichni, kdo poctivě pracujeme, jsme si v práci rovni — dobrý dělník není méně hodný než dobrý president.“
Takhle podle mého mluví velký státník, velká osobnost a morální autorita, které se dá věřit. Od doby T. G. Masaryka jsme u nás ale takovou neměli, a i když bych se rád mýlil, stále se žádná nerýsuje.
