Tvrzení, že jisté vlastnosti či druhy chování jsou typicky české, mi vždy připadala hloupá a nesmyslná. Jestli se ale v Česku něco vyskytuje často, pak je to snaha dehonestovat naše velké osobnosti, nebo na nich hledat mouchy.
Je tedy snad typicky české libovat si v přízemnosti, provinčnosti a ublíženosti? Jsou snad českému človíčkovi jeho slavné osobnosti jaksi „bližší“, když zjistí, že to byli normální lidé s chybami, strachy a emocemi? A objeví-li potom, že měli charakterové vady a třeba někdy i morálně selhali, získá tím dojem, že jeho vlastní vady a selhání jsou menší, pokud se jim nevyhnuli ani slavní? Možná, ale nechci teď pitvat psychologii takových postojů. Myslím si však, že na slavných osobnostech bylo vždy velké právě to, že dokázali své chyby, strachy a selhání překonat a dokázat pak něco, kvůli čemu se právě stali slavnými, uznávanými a velkými. A to bychom si měli připomínat, k tomu se vztahovat.
Napsal jsem před pár dny jisté shrnutí událostí a situace roku 1937 v souvislosti s výročím úmrtí Tomáše Garrigue Masaryka. A první rekce na můj text byla: „Až na glorifikaci TGM pěkný článek.“ A čím že jsem TGM glorifikoval? O TGM jsem uvedl, že se vedle Čs. legií zasloužil nejvíc o vznik Československa; že se jako málokdo dokázal do dějin zapsat tak výrazně, aby stačily jen iniciály jeho jména a každý ví, o koho jde; že byl skvělým mužem, humanistou a demokratem; že jeho skon oslabil mezinárodní postavení Československa i jeho vnitropolitické poměry; že byl politikem světového formátu, osobností požívající doma i v zahraničí obrovské autority; že jeho úmrtí vyvolalo velký ohlas v zahraničí, hluboký a upřímný smutek doma a znejistilo pozici ČSR zevnitř i zvenku; že jeho smrt přišla v době, kdy zapůsobila jako symbol konce éry míru a naděje na demokratické vztahy mezi státy a národy po 1. světové válce; že existuje idealizovaný názor, že Hitler čekal na smrt TGM, než začal realizovat svůj plán na likvidaci ČSR a než zvedl stavidla své agrese, jež vedla ke 2. světové válce. Je to glorifikace? Posuďte sami.
Přece vím, že Tomáš Masaryk nebyl svatý ani dokonalý, že měl jako člověk chyby. Hovořit o něm však v souvislosti s jeho chybami nedává smysl. K čemu by to bylo dobré a komu by to prospělo? Přesně takto jsem se ptal i teď, jak jsem si přečetl článek, v němž se jeho autor pokusil srazit z piedestalu Václava Havla a Věru Čáslavskou a nakonec trochu i Ferdinanda Peroutku. Označil je za nedotknutelné ikony a sám sebe dopředu politoval, jak si to od čtenářů schytá, že se těch ikon dotkl. Nechci psát o tom, kam pan autor sahá Havlovi, Čáslavské nebo Peroutkovi, jak si myslí, že to kritici jeho textu udělají. Místo toho se ale zeptám, zda se autor domnívá, že právě on je povolán k tomu, aby tyto tři osobnosti odtabuizoval?
Vždy je velmi přínosné, když se veřejnosti nabídne reálný a odtabuizovaný obraz velkých osobností. Jenže takový mohou poskytnout pouze životopisné knihy či aspoň stati vzniklé na základě poctivého sběru podkladů, jejich zodpovědného studia a tvůrčího zpracování. Článek na blogu nic takového suplovat nemůže. Text, s kterým polemizuji, není ani pojmenováním věcí, jak píše autor, ještě snad tak pokusem o rozčeření hladiny, jak rovněž sám zmiňuje. Jenže hodně zbytečným a jediný jeho účel vidím v tom, že zdůrazněním chyb a selhání slavných osobností nabízí autor sobě a jiným pocit , že jeho vlastní vady a selhání jsou omluvitelné a menší, jak už jsem zmínil v úvodu. Tuším tedy ještě jeden motiv onoho textu, a sice že si přihřívá nějakou ideologickou polívčičku, ale o tom nespekuluji, neboť by to bylo laciné. Ten článek samozřejmě vzbudil značný ohlas, takový, jaký má i bulvár.
Autor v něm tvrdí, že jsou Havel a Čáslavská a v menší míře Peroutka nedotknutelnými ikonami. Jeho článek ho usvědčuje ze lži. Klidně se jich dotýká a nic se mu neděje. A jestli mu někdo napíše cosi nepěkného, to už by měl skousnout. Když on se může navážet do těch lidí, proč by se jiný nemohl navézt do něj? A kromě toho, nebylo by prospěšnější pro nás všechny, kdybychom chovali v úctě ty, kteří pro národ něco vykonali, jež něco dokázali? Kdybychom si z nich brali příklad a vážili si jich? Netvrdím, že máme nedostatky slavných přehlížet. Každý z nich byl do jisté míry rozpornou osobností, jako ostatně všichni lidé. K čemu je však komu platné, když zjistí, že třeba Havel nebo Čáslavská byli „kontaminováni“ socialismem a tu a tam přizvukovali komunistické moci, stejně jako jiní? Pořád tu zůstává přece to, čím vystoupili z davu, čím se proslavili a stali se, dejme tomu, ikonami. Pokud se k tomu bude většina lidí vztahovat, bude to s námi jako s národem lepší.
Odkaz na můj text o roce 1937 a TGM: http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552337
Odkaz na text Jiřího Hermánka: http://jirihermanek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552627
