Pražský hrad, kdysi sídlo panovníků, láká kromě hlav států a tisíců a tisíců zahraničních turistů i domácí výletníky ze všech koutů Česka. Není divu. Hradčany jsou vážně úžasným místem. Jsou monumentální a přívětivé zároveň.
Těžko se to vyjadřuje. Po světě je bez debat spousta skvělých a monumentálních staveb, nádherných komplexů, ale Pražský hrad, to je zkrátka něco jiného. Možná ze mě teď mluví patriot, ale myslím, že jeho atmosféra dostane každého. A panorama Hradčan s Karlovým mostem v popředí, viditelné nejlíp přes Vltavu ze Smetanova nábřeží nebo z mostu Legií, spojujícího břehy řeky od Národního divadla do Vítězné ulice vedoucí dále na Újezd, patří k pohledům..., něco tolik fotogenického a kouzelného se prostě jen tak nevidí.
Avšak zpět přímo na Hrad. Proč byl vybrán za sídlo československých a potom i českých prezidentů, se dá pochopit. Kde jinde by také měla hlava státu sídlit, že. A je příznačné, že do každého prezidenta, od Masaryka po Zemana, vstoupí na Pražském hradě trocha toho panovnického majestátu, jen Havel se tomu snad malinko bránil, ale opravdu jen kratičce. Jakkoli je prezident (v původním pravopisu president a v překladu předseda) institucí státu demokratického (on byl tedy v našem případě funkcí i totalitního státu a protektorátu), tam na Hradčanech se stává každý z nich skutečnou hlavou země. Kdo tam aspoň jednou byl, a věřím, že až na nepatrné výjimky každý, zná důvod proč. Hradčany jsou monumentální komplex, kromě toho stojí na kopci zvaném Opyš a z vyvýšené pozice se vládne vždycky líp, i když náš prezident v zásadě nevládne.
Bývaly ovšem doby, kdy pro mě představoval Pražský hrad naprosto všední záležitost, protože jsem tudy chodil denně do školy – od Prašného mostu cestou přes Jelení příkop vstupem u hradní Obrazárny a Španělského sálu druhým nádvořím kolem prezidentského bejváku Matyášovou bránou na první nádvoří, Hradní bránou ven a krajem Hradčanského náměstí dolů po Zámeckých schodech (nových) na Malou Stranu a dál do stánku mého vědění. Hm. (Jen občas jsem to objel starou otevřenou tramvají, vise na schůdcích a drže se mosazné tyče.) Navíc jsem na Hradě prolezl a nafotil kde co při svých dalších častých návštěvách. Následovala ale dlouhá léta, kdy jsem se na Hradčany dostal jen sporadicky.
No a teď jsem v pozici domácího turisty, který na Hradě na všechno kouká, jako by tam byl poprvé a fotí. Tentokrát jsem se snažil napřed zaměřit na neotřelé pohledy, pak jsem však zjistil, že na Hradčanech žádné takové nejsou. Škoda, že jsem minul toho recesistu, který tam pobíhal jen v červených trenýrkách a v masce prezidenta Zemana a vykřikoval, že je to jeho hrad. A přitom to údajně bylo v úterý 16. srpna, kdy jsem se tam zrovna vyskytoval. Všichni ho ale viděli v televizi nebo na internetu a zase tak moc vtipné to tedy nebylo.
