Na pravdě už nesejde, tak si vybíráme realitu, která se nám líbí

Karel Kryl se ve své písni děsil, že kdyby se chtěl z emigrace vrátit k Martině, musel by měnit pravdu ve lhaní a plést dobro se zlem... Dnes už ale nezáleží na tom, co je pravda a co lež, hlavní je, aby realita byla zábavná.

Znovu se vracím k názoru, co jsem četl, že dnes běžný člověk nedokáže už rozlišit pravdu od lži, ale že by se tomu měl učit, jenže cenzura médií ho tomu nenaučí. Na konferenci Czech Internet Forum 2016 prezentoval šéfredaktor reportážní publicistiky České televize Marek Wollner mimo jiné, že v současnosti důvěřuje tradičním médiím v České republice jen 59 % populace a 24 % lidí důvěřuje takzvaným alternativním médiím, která přinášejí „tu pravou pravdu“. Wollner také hovořil o velmi silném přesvědčení řady lidí, že média lžou, neboť jinde psali něco jiného. V Rusku narozený britský novinář a spisovatel Peter Pomerantsev, který dlouhodobě sleduje ruskou politickou scénu, pro Českou televizi uvedl, že lidé vždy lhali, že politici vždy lhali. To není nic nového. Považuje však za zajímavé, že třeba Donaldu Trumpovi i Vladimiru Putinovi je jedno, pokud někdo poukáže na to, že něco, co řekli, je lež. 

Donedávna to podle Pomerantseva fungovalo tak, že když někdo politika přistihl při lži, cítil se politik trapně a snažil se za lež omlouvat. Uvedl na příkladu lži o zbraních hromadného ničení v Iráku, že bylo pro prezidenta George Bushe trapné, když se ukázalo, že takové zbraně v Iráku nebyly. Jak míní Pomerantsev, Trumpovi je ale úplně jedno, jestli to, co řekl, je pravda či lež. Nebo Putin v televizi řekl, že na Krymu nejsou žádní ruští vojáci a přitom věděl, že každý ví, že tam jsou, ale bylo mu to jedno a vysmíval se světu. Britský novinář k tomu uvedl, že je v tom něco furiantského, že je v tom punk – nás fakta nezajímají. Žijeme zkrátka v čase „postpravdy“. Tento termín se prý stal loni v několika zemích slovem roku. Pravda ani fakta jakoby už nikoho nezajímaly. Kde se ale vzala tahle relativizace pravdy? Vypadá to, že je pro mnohé důležitější, aby je zprávy bavily, než jestli jsou pravdivé.

Tedy takhle, pokud budou fakta zajímavá, překvapivá a mimořádná, není důvod lhát. Když bude ale pravda nudná, jestliže se třeba zjistí, že nikdo nepochybil ani nic nespáchal, koho to bude zajímat? A ruku na srdce, nebudeme z takové pravdy poněkud zklamaní? Vždycky jsem dbal v novinách na oddělování zpravodajské a komentářové části a ve zpravodajství na to, aby přinášelo pouze fakta, aby zpráva odpovídala jen na otázky kdo, kdy, kde, co a případně jak a proč. Interpretace faktů patří podle mého do komentářů, názorů a úvah. Ale dnes se v médiích všeho druhu stále víc prosazuje takzvané komentované zpravodajství. Vidím to jako nešvar, jenže jsem asi ze staré školy. Chápu ale, proč to média dělají. Chtějí vyjít vstříc pohodlnému čtenáři, tak mu nabídnou zprávu i komentář současně, tak řečeno „dva v jednom“. K tomu je vedou hlavně marketingové důvody, neboť čtenář dle obecného mínění mediálních expertů netouží myslet, ale chce se bavit a popást se na tragédiích, násilí, špíně, trapnosti a neštěstích. Že tím média čtenáře zároveň navádějí, co si má o té či oné události myslet a jak na ni pohlížet, je často jen „vedlejší“ efekt, ale nezřídka i záměr. 

Peter Pomerantsev, vrátím-li se k němu, nabídl zajímavý výklad, proč se pravda stále více relativizuje. V parafrázi řekl zhruba toto: Na konci studené války vyhrála svoboda projevu nad cenzurou. Vy jste to tady určitě cítili. Byl tady jeden hrozný komunistický kanál a teď jsou jich desítky, stovky, což je dobře. Existovala představa, že víc hlasů bude znamenat lepší debaty, více plurality, silnější demokracii. To se ale nestalo. Když totiž máte na výběr spoustu obrazovek a na nich je k vidění tolik různých realit, všechno pak vypadá jako film. Už nemůžete poznat, co z toho je pravda a to lidi zmate. A člověk si řekne – já si vyberu tu realitu, co se mi nejvíc líbí, všechno jsou to stejně lži. V pobaltských státech se mladí lidé dívají na americké, evropské, ruské televize a nejsou přitom hloupí ani vymytí. Říkají si, že všichni lžou, vědí, že Rusové lžou a nevěří jim, ale to, co jim Rusové říkají, je zábava (to už dávno není ta nudná sovětská propaganda), tak to poslouchají. „A Rusové to pochopili, Amerika to pochopila také, Fox News to pochopila už dávno, ale Rusko to používá v zahraniční politice, a to je jedinečné,“ řekl Pomerantsev.

Marek Wollner z České televize došel k podobnému názoru. V době postpravdy všichni lžou a všichni vrtí psem. Dříve tradiční média představovala svět, v kterém jsme se shodli na barvách a lišili se v odstínech. Nyní ve světě fungují tradiční média vedle sociálních sítí a blogů a neshodneme se ani na té barvě. Pomerantsev se také ptal – proč společnost potřebuje fakta? Odpověděl si, že fakta nejsou příjemná. Říkají, že stárneme, že umřeme, že vaší zemi se až tak moc ekonomicky nedaří. Fakta nejsou hezká a potřebujeme je, máme-li nějakou představu o budoucnosti, neboť pomáhají se k té budoucnosti dobrat. Představa o budoucnosti ale zmizela všude. My v Evropě nevíme, jaká bude budoucnost, úplně jsme ztratili vizi. A v USA Clintonová neuměla představit žádnou vizi budoucnosti. V Rusku byla pro Putina představa budoucnosti hrozbou, neboť by to znamenalo politické reformy. Tak si celá generace politiků řekla – nepotřebujeme fakta. Lidé vždy lhali, ale teď oslavují, že lžou.Trump je zábavný, tak může říkat hrozné věci o ženách, o muslimech, o hendikepovaných, ale protože to je „vtip“, tak je to v pořádku. Humor byl vždy považován za něco dobrého, protiautoritářského. Lze ho však využít i k banalizaci násilí, k smazání rozdílu mezi pravdou a lží. Během studené války byly humor a apely na svobodu projevu zbraněmi proti autoritám, teď obojí používají autoritáři. Je to podobné, jako když si u nás po sametové revoluci začali komunisté hrát Krylovy písničky. 

Po skončení studené války, po zhroucení bipolarity proti sobě stály dvě vize budoucnosti. Jednu představil Američan japonského původu Francis Fukuyama. Uvažoval, že vítězným rozšířením západní liberální demokracie s jejím uznáním lidských práv a tržním blahobytem nastane liberálně kapitalistické bezčasí a tedy konec dějin. Této tezi důrazně oponoval profesor Harvardovy university Samuel Huntington, který viděl budoucnost jako střet civilizací. Podle něj je současný svět rozdělen na sedm civilizací – euroatlantickou (Evropa, USA, Kanada), slovansko-ortodoxní (Rusko), islámskou, konfuciánskou (Čína), hinduistickou, japonskou, latinskoamerickou, a za osmou africkou kladl otazník. A v místech, kde se tyto civilizace dotýkají, spatřoval Huntington ohniska napětí. Fenomén terorismu a masové migrace dává americkému profesorovi za pravdu.

Je tu ale jakýsi širší trend, který dělá přirozené spojence z Putina a všech nacionalistů, libertariánských kapitalistů, anarchistů a krajní levice, protože všichni jsou proti liberálnímu mezinárodnímu řádu. Na vzestupu jsou všude. Už nejde o soupeření USA versus Rusko. To, čeho jsem svědky, je nárůst „nové pravice“ proti mezinárodnímu liberálnímu řádu. Teď jde ale o to, kam to v konečném důsledku povede? My se můžeme v postpravdivém světě vykašlat na fakta, bavit se, dát si zahrát a čekat, že to někdo zaplatí, můžeme se i nenávidět, rozdělit se na dvě nepřátelské strany, můžeme se vykvajznout na realitu, ale ona nás dožene. Otázka je, kdy? Svět má velká témata – migrace, mezinárodní konflikty, změny klimatu a na jejich řešení jsou třeba fakta. Podle Pomerantseva je k jejich řešení potřebný liberální mezinárodní řád. Já nevím. Nacionální kapitalismus ani socialismus, ba ani fašismus ovšem nic nevyřeší. A tak je tu zásadní otázka – potřebujeme další světovou válku? Nebo bude stačit něco menšího, abychom se probrali?