Na monitoru vyšel stříbřitý trojúhelník (povídka)

Jeden se dere za úspěchem stůj co stůj. Druhý by chtěl také dokázat něco, co má smysl, ale je příliš pohodlný, aby zdolával nesnáze. Tak nakonec radši uteče do své mysli nebo virtuálního světa a to může být jeho konec.

     Kamil tomu říkal nejdřív stříbřitý trojúhelník, ale žádný trojúhelník to nebyl. Jen se mu tak jevil. Popravdě řečeno, většinou o jeho podobě nepřemýšlel, nebyla podstatná. A jeho stříbřitá barva... spíš odlesk, nádech či světlo, jímž se rozžhavil jeho vrchol proti základně, na které spočíval, když mluvil. Tedy mluvil... řeč to nebyla, jen stříbřitý svit, který stékal z jeho rozžhaveného, trochu zakulaceného vrcholu po obou ramenech a ploše jeho těla, ale Kamil rozuměl všemu, co stříbřitý jas vyjadřoval, pokud šlo o formu a obsah, ale pravý význam jeho myšlenek... Těžko se to chápe a ještě hůře vysvětluje...
     Kamil byl Renatě vděčný, že odešla bez scén. Pouze sbalila své věci a odstěhovala se, čímž ho ochránila od tahanic u soudu a vůbec všeho nechutného úřadování a papírování. První dny po ženině odchodu pocítil velkou úlevu. Přicházel domů z práce a nečekaly ho žádné povinnosti, řeči, ohledy a hlavně žádné tísnivé, vypjaté chvíle, kdy se musel nutit do marných debat o jejích nenaplněných ambicích. Postavení řadové konstruktérky Kamilovu ženu vysloveně deptalo. Nalézt naplnění života v usilovné, trpělivé, leč bezvýznamné práci tvůrkyně konstrukčních prvků stavebních strojů neuměla. Usilovnost a píle jí nechyběly, byla navíc inteligentní a ctižádostivá, což z ní ve spojení s její netrpělivostí činilo v jeho očích nesnesitelnou bytost. Jak vnímala Renata jeho? O tom vlastně nikdy neuvažoval.
     „Chci zkrátka něco dokázat," říkávala. „A od svého muže očekávám nejen to samé, ale také, že v tom pomůže i mně."
     „Ultra posse nemo tenetur," odpovídal Kamil, aby ji naštval.
     „Co to zas je?" vztekala se.
     „Nikdo nemůže být nucen k ničemu, co je nad jeho síly."
     „Pitomost. Jak víš, co je nad tvé nebo nad mé síly? Člověk se musí naučit prodávat sám sebe, své schopnosti," přesvědčovala ho.
     „Omnia mea mecum porto," pokýval hlavou Kamil.
     „Tak ty toho nenecháš," zakabonila se. „Cos to říkal?"
     „Celé mé bohatství je ve mně. Tedy doslova to znamená - celý svůj majetek nosím s sebou."
     „Příšerně mě s těmi latinskými nebo kdovíjakými průpovídkami rozčiluješ, ale výjimečně máš pravdu," zuřila Renata čím dál víc.
     „Jenže se také říká - poeta nascitur orator fit," namítl Kamil klidně.
     „Což znamená...?" ušklíbla se.
     „Řečníkem se můžeš stát, ale básníkem se musíš narodit," vysvětlil škodolibě.
     „To je akorát tak výmluva pro toho, kdo se nechce do ničeho pustit, takže radši dopředu prohlašuje, že to nejde, že na to nemá," nevzdávala se Ranata ani před těžkými údery slavných citátů.
     „A co když o nic usilovat nechci?" namítal.
     „Ale proč? Kam takhle hodláš dojít?"
     „Nevím, vážně nevím... Ale něco opravdu dokázat, něco, co má smysl, co není jenom bublina a trapné pozlátko, vyžaduje hlavně trpělivost, úmornou dřinu, nelámat věci přes koleno a nevztekat se, když se nedaří. No a já jsem líný a ty chceš zase všechno hned – brevi manu, tedy bez okolků," pokoušel se Kamil vysvětlit.
     „Nesmysl, něco dokázat, je věcí soustředění. Vědět, co chci a také jít – in medias res – přímo k věci, když si tak libuješ v citátech," sebevědomě se usmála.
     „Ano," souhlasil Kamil. „Řekl bych per ardua ad astra, čili příkrou cestou ke hvězdám," dokonale Renatu znechutil. Mohl si být však jistý, že mu to jeho žena jen tak nedaruje.
     A toho všeho jej Renata ušetřila, když tu náhle nebyla. Cítil se uvolněně. Přišel z práce a většinou se nejdřív na hodinku, na dvě natáhl a četl si, někdy i usnul. Krásně odpočatý si pak sedl k počítači a na internetu pro něj svět přestal existovat. Ten skutečný okolo něj, co prožíval... Ačkoli co prožíval? Nic! Ve srovnání s tím, co mu nabízelo surfování netem, se kolem něj nedělo nic. A co když umělý internetový svět, za jaký ho měl, byl opravdovější, ač k němu vcházel prostřednictvím globální sítě?
     Jak to Kamila napadlo, bezprostředně pak se objevil na monitoru Lemmih. Nejdřív jen na mžik, spíš to byl záblesk ve formě rovnoramenného trojúhelníku s mírně zakulacenou stříbrně svítící špičkou, z níž stříbřitý plynule slábnoucí nádech stékal po celé ploše až k průsvitné nezřetelné základně. Úkaz trval natolik krátce, že ho Kamil považoval napřed za zrakový klam. Jenom ho znepokojovalo, že si za ten nepatrný moment dokázal tak přesně zapamatovat jeho podobu. Navíc na obrazovku vstoupil jaksi v přímé vazbě ke zprávě, co Kamil právě dočetl. Jakkoli mu to připadalo neuvěřitelné a nesmyslné, věděl naprosto jistě, že to trojúhelníkovité zjevení navázalo svou vizáží zcela logicky na myšlenku, jež objevil někde v éteru a kterou právě dočetl.
     „Co je to za blbost?" zeptal se Kamil nahlas. Ale možná dřív, než to dovyslovil, vynořil se z iluzorní dáli či hloubi monitoru trojúhelník znovu, přibližoval se, až se zastavil přesně uprostřed obrazovky v popředí a pak už byl jen on, soustředil na sebe veškerou Kamilovu pozornost, jakoby nikdy a nic jiného neexistovalo.
     Co to ksakru je? ptal se sám sebe Kamil. Prvně ho napadlo, že se počítač nějak divně zasekl, ale když nepomohl žádný jeho restart, začal si útvar, který mu vstoupil do surfování i do života, prohlížet důkladně. Zjistil, že připomíná daleko víc těleso než plošný trojúhelník a Kamil by tedy o něm měl mluvit spíš jako o kuželi, přesněji jako o homoli vzhledem ke kulatému vrcholu. Měl stříbrnou barvu a zároveň byl průsvitný, ale nebyla to nehybná barva, zvlášť jeho vrchol opalizoval či snad dokonce blikal, jak si Kamil najednou uvědomil a jak mu to došlo, pocítil vzápětí, že ten útvar k němu oním světlem vlastně promlouvá. Nikoli hlasem, ale přímo do mozku, kde se ta zář proměňovala ve slova.
     „Tak už mě konečně slyšíš?" zablikal trojúhelník.
     „To jako já?" divil se Kamil.
     „Ovšem," ušklíbl se trojúhelník stříbrným světlem.
     „Co to je? Tedy co jsi? Tedy vlastně kdo jsi?" blábolil Kamil zmateně.
     „Nestačí, že jsem?"
     „Ale kdo jsi? A kde ses tu vzal?" stále Kamil nechápal.
     „Záleží na tom?" otázal se znovu trojúhelník. „Nebo ti snad se mnou není dobře?"
     Jakmile tohle ten trojúhelník řekl, Kamil si uvědomil, že v dialogu s tou podivností na monitoru zakouší nesmírně příjemné pocity, nesrovnatelné a mnohem silnější, než jaké kdy prožil. Nějak tak si představoval opravdové přátelství; došlo mu.
     „Je mi s tebou báječně," souhlasil Kamil. „Ale pochop, že jsem zmatený... a zvědavý..."
     „Ano, ano. Ale ovšem. Ta vaše lidská zvědavost. A taky strach a překvapení, když se setkáte s něčím neznámým, nečekaným," meditovala homole.
     „Řekl jsi lidská? To znamená, že nejsi člověk? Ale, co to plácám. Jasně, že nejsi člověk. Jsi trojúhelník."
     „Trojúhelník?" usmálo se stříbrné světlo. „Tak mě vidíš? Jako trojúhelník?"
     „Ovšem. Copak nejsi?"
     „Teď jistě jsem, když mě tak vidíš."
     „A někdo jiný tě může vidět jinak?" dychtil Kamil.
     „Každý mě vidí jinak," vysvětlil trojúhelník.
     „Znamená to, že nemáš žádnou konkrétní podobu?"
     „Podoba je výsledkem smyslového vnímání a já smysly nemám, takže ti nemůžu říct, jaký jsem," lil užaslému Kamilovi do hlavy jedno slovo za druhým.
     „Jak tedy můžeš vědět, co znamená vidět, když nemáš smysly, anebo slyšet? A když to nevíš, jak o tom můžeš mluvit?" snažil se Kamil svého partnera načapat.
     „Lidi jsou stejně zvláštní. Sotva někoho poznají, hned ho podezírají minimálně ze lži a dělají ukvapené závěry, aniž mají potřebné informace, a tak moc věří svým nedokonalým, klamným smyslům," rozjímal trojúhelník. „Ale dobře. Přece víš, že vidět, slyšet, cítit, hmatat a chutnat se dá i jinak než očima, ušima, nosem, rukama a jinými údy a jazykem..."
     „Já vím, srdcem a mozkem," přerušil ho Kamil. „Ale to není ono," uchechtl se.
     „Teď jsi myslel na sex," odtušil útvar na monitoru.
     „Jsi telepat? Víš, co si myslím, ač to neříkám?" zděsil se Kamil.
     „Vím i nevím. Vím jen to, co mi prozradíš a co mi prozradit chceš. Jenže ty zase nevíš, co mi chceš prozradit a co mi skutečně prozrazuješ."
     „Asi ti rozumím...," přemítal Kamil.
     „Myslím, že ano. Ale chtěl jsem ti ještě dovysvětlit, že když s tebou mluvím, tak užívám termíny a pojmy, které jsou ti blízké. Takže ty vnímáš slovo mluvit, i když víš, že to řeč v tom smyslu, jak ji znáš ty, není."
     „Dobře, dobře, už to chápu. Nejsem zas tak blbej," štětil se Kamil.
     „Já vím," řekl na to trojúhelník naprosto vážně.
     „Takže to všechno znamená, že nejsi z tohoto světa."
     „Z kterého?"
     „Jako že nepocházíš ze Země, myslím?"
     „Termín pocházet se hodí pro bytosti, které se rodí a umírají. Ale já neustále vznikám a zanikám v různých místech toho, co vy lidé vnímáte jako prostor. Zkus si to představit tak, že jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu a zároveň, že jsem byl vždycky a budu stále."
     „Chceš říct, že jsi teď jenom moje představa a že se představuješ různým bytostem v různých místech a časech?" ujasňoval si Kamil užasle.
     „Taky by se to dalo tak vyjádřit."
     „Takže nejsi skutečný? Jsi jenom představa, sen?"
     „A co myslíš? Je sen skutečný? Existuje představa?" zkoušel Kamila trojúhelník.
     „Sny i představy jako akty mysli jistě jsou, ale neexistují jejich obsahy, jsou to iluze," školil ho Kamil na oplátku.
     „Opravdu?"
     „Jistě. Může se mi zdát, že mám spoustu peněz, můžu si to představovat, ale nemám je ve skutečnosti," vysvětloval trojúhelníku.
     „Co jsi teď popsal, jsou přání. Ale když budeš mít představu o penězích a uskutečníš ji, tak je budeš mít. A přesně to jsi udělal v mém případě a přesně tím jsem.“
     „Jak jsem to udělal?"
     Trojúhelník jen vyhýbavě zablikal.
     „Dobře, nechme to být. Ať sním, nebo jsem v hypnóze, to je jedno. Ale zajímá mě jiná věc. Z toho, cos naznačil, plyne, že někde jinde ve vesmíru nebo v prostoru, jak říkáš ty, existují inteligentní bytosti, které si tě za jistých okolností dokáží vyvolat ze svých představ. Takže se lidstvo nemýlí, když posílá vzkazy a hledá mimozemské civilizace? Řekni!"
     „Bude v tom nějaký rozdíl, když řeknu ano nebo ne?" odvětil trojúhelník otázkou.
     „A jaký! Budu mít jistotu a budu možná první na Zemi, kdo ji bude mít."
     „První? Onehdy jsem komunikoval s tvorem, kterému vy říkáte delfín. 
     „Mluvil jsem o inteligentních bytostech," odrazil ho Kamil.
     „A delfín není inteligentní?"
     „Je. Ale ve světě zvířat. Je to zkrátka zvíře a ne člověk."
     „A to je důležité pro inteligenci?" nechápala homole.
     „Možná není, ale je velký rozdíl mezi člověkem a delfínem.“
     „V čem?"
     „Třeba v tom, že delfíni nic nevyrábějí, nevytvářejí civilizace, nemění přírodu, neznají náboženství, nemají školy, techniku, písemnictví..."
     „V těchto věcech spočívá inteligence?"
     „A v čem jiném, tedy?"
     „Když já nevím, co je inteligence," zasvítil trojúhelník nešťastně. „Já prostě komunikuji s bytostmi, a to mi dělá dobře."
     „Tak jo. Nechme být i inteligenci. Ale kde s nimi komunikuješ? Jenom na Zemi? Na této planetě?"
     „A když řeknu, že i jinde?"
     „Budu vědět, že i jinde existuje život!" vyložil Kamil už trochu nervózně.
     „Budeš vědět jenom to, že ti to řekl nějaký trojúhelník na monitoru. Tak mě přece vidíš a navíc nevíš, jestli jsem skutečný."
     „Promiň, jestli se tě to dotýká," omlouval se Kamil. „Ale já se ptal, kdo jsi a tys mi na to pořádně neodpověděl.
     „Někdy otázkami k faktům dojít nelze."
     „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuješ. Máš přece nějaké jméno?" ptal se Kamil opatrně.
     „Říkej mi Lemmih."
     „Jak?"
     „Vyťukej to, budu ti hláskovat."
     Kamil písmenko po písmenku klepal na klávesnici a objevilo se LEMMIH.
     „Tak se jmenuješ?"
     „Proč ne?"
     „Kamil se díval na slovo, a když ho po chvíli přečetl obráceně, vyšlo mu HIMMEL.
     „To je německy nebe," řekl spíš pro sebe.
     „Ovšem," souhlasil trojúhelník.
     „To tedy znamená..."
     „Jenom to, že jsem si dal jméno, co v obrácené podobě označuje určitý pojem v jazyku, jenž trochu ovládáš," skočil u do řeči Lemmih.
     „Cos tím ale chtěl naznačit? Proč ses nazval právě tak. Znamená to, že jsi... Bůh!?"
     „V žádném případě," bránil se ostře Lemmih. „Bůh je u mě jen představa a pro každého znamená něco jiného."
     „Ale to jsi právě ty. Tvrdil jsi mi to."
     „Ne!"
     „Říkáš ne, ale já ti moc nevěřím. Mluvíš se mnou pěkně svrchu, jako s blbečkem!" vybuchl Kamil. „Ale když se tě na něco zeptám, odpovídáš otázkou nebo mluvíš vyhýbavě, abych se zase nic nedověděl."
     „Ale já přece vůbec nemluvím," řekl Lemmih.
     „No jasně, není to lidská řeč, ale promlouváš tím stříbřitým světélkováním. Víš dobře, jako to myslím," zlobil se dál Kamil.
     „Mýlíš se. To není lidská ani žádná jiná řeč. To není vůbec žádná řeč."
     „Co to zase povídáš?"
     „Já nemluvím. Diskutuješ sám se sebou. Tvé myšlenky a tvůj hlas vstupují do mé záře, která z nich a jenom z nich tvoří odpovědi nebo otázky, jež zase zpětně vstupují do tvého mozku. Každá informace, která ti připadá nová a kterou se ode mne jakoby dovídáš, není vlastně ničím jiným, než že jsi určitou věc, jež jsi tak jako tak věděl, postřehl, pochopil, nebo sis ji prostě uvědomil. A teď jsi právě pochopil podstatu našeho rozhovoru," objasnil Lemmih.
     „Co to říkáš?" otázal se Kamil zaraženě. „Ale ty, Lemmihu, přece existuješ. ty přece nejsi jen iluze?" naléhal zoufale.
     „Ano, já jsem."
     „Ale kdo jsi?"
     „Prostě jsem."
     „Ptám se tě znovu: Jsi Bůh? A i když říkáš, že nic neříkáš a že mluvím sám se sebou, odpověz mi popravdě. Třeba to ze svých myšlenek pochopím."
     „Ptáš se, jestli existuje stvořitel a jestli jsem to já? Že je to tak? A když existuje, do jaké míry se podobá bohům, jak je zobrazují jednotlivá náboženství. Nebo ještě lépe, jestli jsem bezejmenný Bůh židů a trojjediný bůh křesťanů zároveň. Že je to tak?"
     „Ano!" vyhrkl Kamil s tak vášnivou dychtivostí, jaké dosud nebyl nikdy schopen.
     Lemmihova záře ale náhle zeslábla a trojúhelník se zmenšoval, zmenšoval, mizel do útrob monitoru, až se ztratil, jako se objevil. Kamil ho přestal vnímat a přestal vnímat úplně všechno.
     Neslyšel ani cvaknutí klíče v zámku vchodových dveří bytu, co si Renata ponechala. Jak žena vstoupila do pokoje, našla Kamila ležet na zemi u zapnutého spícího počítače. Byl úplně studený a ztuhlý, neboť byl už deset hodin mrtvý. Jeho vytřeštěné oči na ni zíraly a ona by přísahala, že vnímají. A měla by pravdu. Kamil zrakem Renatě šťastně sděloval: Mluvil jsem s Bohem. Ona ho ale neslyšela. Tak jen vypnula počítač. Než to udělala, objevil se ale na obrazovce zářící stříbřitý rovnoramenný trojúhelník s trochu zakulaceným vrcholem. Jen na chvíli, ale jeho záře byla jasnější než dříve. Asi o tolik, kolik energie zmizelo z Kamilova nyní mrtvého těla. Renata ho však nezahlédla, protože se dívala na mrtvého Kamila a ne na monitor.
     „Umřel žízní," řekl pak Renatě po pitvě patolog. 
     „Asi seděl tak dlouho u počítače, až umřel žízní,“ shrnula Renata zcala konsternovaná. 
     „S něčím takovým jsem se setkal poprvé. Ale muselo to být neobyčejně zajímavé, co v tom počítači viděl," zauvažoval lékař. „Anebo byl blázen," dodal věcně.
     „Byl blázen, vždycky jsem to věděla," konstatovala spíš pro sebe Renata. „A ještě taky zbytečně moc přemýšlel," doplnila.
     „Primum vivere, deine philosophari," souhlasně a smutné pokýval hlavou patolog.
     „Co to znamená?" otázala se Renata.
     „Nejprve žít, pak filozofovat," vysvětlil lékař.