Podle průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa si prý více než třetina respondentů starších 40 let myslí, že za socialismu bylo lépe než dnes. O výsledky průzkumu neběží, ale otázka – kdy bylo líp – mě zaujala.
Čím mě zaujala? Hlavně tím, že je naprostá hloupost ptát se v sociologickém šetření na něco tak těžko uchopitelného a subjektivního. Co vůbec znamená – bylo, je či bude lépe? To závisí na mnoha okolnostech, které do toho pocitu konkrétní člověk zahrne. Podobné je to s pocitem štěstí. Každý se za štěstím pachtí, aby pak nezřídka zjistil, že šťastný už byl, ale prošvihl příležitost si své štěstí uvědomit. Ale zpět k původní otázce.
Existují dva základní postoje – pesimistický, jenž se dá vyjádřit „líp už bylo“, a optimistický, který se živí nadějí, že líp bude zítra. Jako titulek své knihy zvolila s jemnou ironií formulaci „Zítra bude líp“ Zdena Kaprálová, která autentickým příběhem své rodiny, jež proti své vůli procházela bouřlivým obdobím našich dějin, vypráví o zápasu s totalitními režimy a nenávistí, kterou podněcovaly.
Zdena Kaprálová knihou především sděluje, že se člověk o své štěstí, o to, aby se měl lépe, musí přičinit, a právě totalitní režimy ničí mimo jiné schopnost a vůli lidí postarat se sami o sebe. Proti tomu stojí základní heslo, které použil Andrej Babiš jako název svého hnutí „ANO, bude líp“. Heslo slibuje, že v tomto případě Andrej Babiš a jeho lidé zařídí, aby se všichni měli líp, aniž by se ti „všichni“ museli o cokoli starat. Cosi podobného dříve slibovali komunisté, a jak ukazuje průzkum – mnohým to vyhovovalo.
Na ideji, že lidé mají jakési právo na to, aby se měli dobře, spočívá vlastně pojem sociální stát a princip přerozdělování. Jenže myšlenka sociálního státu, která se sice jeví velmi lákavě, je však v mnohém klamná, a zároveň podporuje neodpovědný a pasivní přístup k životu. A právě takový potřebují diktátoři, aby mohli lidi ovládat. Už v antickém Římě císaři věděli, že se lidé ovládají nejsnáze, když se jim dají „chléb a hry“.
Existují u nás dvě pokleslé písničky, v kterých se zpívá „ručičky, nebojte se, vy makat nebudete“ a „my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí“. Citovaná slova písniček naprosto přesně a v té nejhorší podobě vystihují podstatu neodpovědného a pasivního přístupu k životu. Měl je v oblibě především takzvaný „lumpenproletariát“. Termín vymysleli Marx a Engels k označení „vyvrhelů všech tříd společnosti“, ale je příznačné, že nikoli proletariát, ale právě „lumpenproletariát“ vždy uchvátil moc po vítězstvích socialistických revolucí.
Jestliže si tedy více než třetina lidí starších 40 let myslí, že za socialismu bylo líp, přičemž jde zejména o lidi se základním vzděláním a vyučené, je to jednak důkazem, že Babišovo heslo „ano, bude líp“ na ně moc nefunguje, a jednak, že takto uvažují hlavně lidé, kteří nejsou s to domyslet například to, co jsem napsal v předchozích třech odstavcích.
Dá se jistě namítnout, že vyšší a vysoké vzdělání není zárukou inteligence. Zárukou určitě ne, obecně je ale těžké zpochybnit, že o vzdělání usilují a dosahují jej inteligentnější lidé. A také ctižádostiví, ti, kteří myslí na svou budoucnost, kteří se o sebe chtějí starat sami a vytvořit si pro to co nejlepší předpoklady. Pokud je někdo velmi inteligentní a nemá vyšší vzdělání, nebo o něj neusiluje, lze se ptát proč? U malého počtu takových lidí pro to jsou objektivní důvody, ale většina z nich spoléhá na to, že se o ně postará někdo jiný, nebo že to prostě nějak dopadne.
Znám sice řadu skvělých, chytrých lidí, zejména řemeslníků a vůbec manuálně zručných, kteří jsou „jen“ vyučeni, ale ti si rozhodně nemyslí, že za socialismu bylo líp. Pro ně totiž, stejně jako pro všechny ostatní, kteří netrpí nostalgií po bývalém režimu komunistů, představuje zásadní hodnotu svoboda. Těm, kterým se po normalizaci stýská, svoboda nejspíš mnoho neříká. Nedávno jsem četl obrázkem ilustrovaný vtip Radomila Patáka: „Upřímně řečeno – měl jsem vždycky hovno, ale rád bych ho měl ve svobodný zemi…“ Tak asi tohle bych odpověděl lidem, kteří říkají, že za socialismu bylo líp.
