Může za krizi demokracie svoboda slova?

Svoboda projevu či slova a vyjadřování, jako právo člověka mít a hlásat bez cenzury a omezení názory a také přijímat myšlenky a informace, patří jistě k nejdůležitějším lidským svobodám a její absence vede k despocii a totalitě.

Už dlouho se mluví o krizi „západní“ zastupitelské demokracie, která vychází z antického (řeckého a římského) pojetí „vlády lidu“ prostřednictvím parlamentu. Kritika zastupitelské demokracie přitom vede od měkčího názoru, že má její systém vážné trhliny, k rigidnímu tvrzení, že naše demokracie zkrátka selhala. Hlasy, co šíří mínění o selhání a vyprázdnění nebo vyčerpání se zastupitelské demokracie, sílí s tím, jak se pod náporem exodu velkých mas lidí především z islámského světa stále zřetelněji projevuje neschopnost Evropské unie řešit problémy s ním spojené, a jak se zároveň přesouvá čím dál viditelněji moc od vlád a parlamentů k nikým nevoleným nadnárodním ekonomicko-politickým uskupením. U nás se k tomu pak druží silná nedůvěra lidí zejména k vrcholné politické scéně, ve valné většině zdiskreditované napojením na často mafiánsky řízené podnikatelské struktury.

Návrhů, jak v reálném životě navrátit pojmu demokracie i jejímu praktickému uplatňování původní význam – vláda lidu, existuje spousta. Vzhledem k tomu, že se chci dále zabývat jenom „vládou lidu“, pochopitelně nechám stranou všechny směry, co razí představy, že by nejlepším politickým a mocenským společenským systémem byla určitá forma monarchie. Ze stejného důvodu nebudu rozebírat snahy o nastolení nejrůznějších odrůd diktatur. Mezi nápady, jak dosáhnout renezance demokracie, potom bezesporu dominuje ten, že by bylo nejlepší nahradit demokracii zastupitelskou demokracií přímou, tedy aby se rozhodovalo o všech podstatných záležitostech v referendech.

Zajímavější však, než meditovat o tom, jestli je lepší přímá nebo parlamentní demokracie, je pro ně otázka, proč lidé nevěří svým voleným zástupcům? Jinak by se to mohlo vyjádřit, že lidé nevěří elitám, nebo si myslí, že elity už neexistují vůbec a jsou to jen pseudoelity. A takový poslanec či senátor, jakkoli má zastupovat své voliče, se posune ziskem mandátu mezi elity automaticky. A jaký je rozdíl mezi elitou a pseudoelitou? Elitu tvoří ti, kteří mají samozřejmou autoritu, když ta má zase původ v osobnosti a věhlasu člověka a obojí se váže na schopnosti jedince dosahovat úspěchů v různých oblastech čestnými cestami. Pseudoelity se potom přirozené autoritě netěší, respektive ji odvozují pouze od nabytých funkcí, případně od postavení či bohatství získaných pochybnými způsoby. Marně si lámu hlavu, jak by se konkrétně náš poslanec nebo senátor mohl stát autoritou, když za svou funkci vděčí bezvýhradně politické straně, jež ho kandidovala a té je odpovědný více, než svému mandátu a voličům, zásluhou nichž ale křeslo v parlamentu získal. A to za situace, kdy se prakticky všechny politické strany zdiskreditovaly a důvěra lidí v ně je proto logicky téměř nulová.

Být samozřejmou elitou a mít přirozenou autoritu je navíc v současném světě, v informační společnosti nesmírně obtížné. Míní se, že je to způsobeno úpadkem morálky, hovoří se o krizi hodnot, o tom, že lidem není zkrátka nic svaté a ženou se jen za prospěchem, penězi, majetkem a požitky. Ve vazbě na to, co jsem uvedl v perexu o svobodě slova, napíšu nyní nehoráznost. Za úpadek morálky, domnělý či faktický, krizi hodnot, materializované vztahy a vzývání konzumu může bezbřehá svoboda projevu a vyjadřování. Nejen, ale ve velké míře. Svoboda projevu totiž má vedle jednoznačně pozitivního vlivu na lidský život některé efekty, s nimiž jsme dosud nepočítali. Je třeba totiž uvážit, že svoboda slova byla kdykoli v minulosti omezována nerovnatelně víc než dnes, pokud nebyla lidem rovnou odpírána. Za takového stavu se lid mohl na druhé straně víceméně spolehnout, že šířené informace a názory mají závažnost a lidé, co je sdělují, jsou nesporné autority a elity. Na základě toho, zda šlo o elity přirozené, nebo vnucené státní mocí, se lid pak stavěl k tomu, co tyto elity a autority hlásaly.  

V našich dřívějších podmínkách se do médií kontrolovaných komunistickou mocí dostalo jenom to, co bylo v souladu se zájmy představitelů vládnoucí ideologie a od autorů, které oni preferovali a respektovali. Jestliže pak tato média převážně lhala, mohl si být občan jistý, že untergrund a samizdat říká víceméně pravdu. Vše tak bylo v zásadě srozumitelné, jasné a přehledné. Ve svobodném „západním“ světě sice byla situace výrazně odlišná, avšak ani tam média, mainstreamová i ostatní, nepublikovala cokoli. Hlavně proto ne, že by se přílišné odchýlení od pravdy brzy negativně projevilo na ekonomice toho kterého média, což by postupně vedlo k jeho krachu.

Většina těchto mechanismů, u nás i na Západě, však vzala ze své zejména s nástupem internetu. Technická snadnost publikace prakticky jakýchkoli obsahů jeho prostřednictvím a nemožnost jejich účinné kontroly způsobily, že vlastně nikdo stoprocentně neví, co v mediálním prostoru je pravda a co lež, co je seriózní a co neseriózní zpráva, co je poctivý názor a co povrchní mínění, případně co je úplný výmysl, nesmysl a blábol. Když je potom šířená informace lživá, neseriózní a zveřejněný názor povrchní, nikdo si navíc nemůže být jistý ani tím, zda k tomu došlo omylem, z neznalosti, či neschopnosti poznat skutečnosti, tedy nezáludně, nebo jestli se jednalo o záměrnou manipulaci fakty i veřejností, nebo šlo o  propagandistické zkreslení. 

Další potíže činí gigantická záplava zveřejňovaných obsahů. Vlivem jejich nekonečného toku není snadné čímkoli získat pozornost obecenstva a prvořadým smyslem publikování tak přestává být informovat a sdělovat názory a stává se jím i v mainstreamových médiích především zaujmout a šokovat publikum, a to klidně třeba i nehoráznostmi, nechutnostmi, nestoudnostmi a bezcitnostmi. Kromě toho se politické, ekonomické, občansko-aktivistické a jiné subjekty nevzdaly snah ovlivňovat hlavně rozhodující média a podřizovat je svým cílům a zájmům. Establishmenty a instituce převažujících ideologií podnikají také stále i pokusy obsahy médií cenzurovat.

Za těchto okolností není potom nikdo generál ani spravedlivý a lidé přistupují pro jistotu ke všem obsahům, ať už zpravodajským nebo názorovým, obezřetně a podezřívavě a k jejich autorům s nedůvěrou. V takovém prostředí veřejnost prostě musí pociťovat, že se nemůže opřít ani o politickou scénu, ani o žádný názorový proud, ani o média a řešení pak spatřuje v tom, že vezme rozhodování do vlastních rukou. Za nejvhodnější nástroj k tomu považuje přímou demokracii, díky níž si „lid“ bude moci opravdu sám vládnout. Jedná se ale o to, zda nemají pravdu ti, co míní, že je to cesta spíš k nějaké formě diktatury či totality, nebo k polarizaci společnosti, a ta může vést až k jejímu rozštěpení na dva nesmiřitelné tábory, případně na několik takových táborů. Vlivy, které jsem v textu vzpomněl, nepřestanou totiž působit ani v přímé demokracii.  

K napsání tohoto svého textu jsem využil myšlenky z úvahy zdejšího blogera Jiřího Turnera „Vláda lidu? Jen to ne!“ a z diskuze k ní. Odkaz: http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=545778