Multikulturalismus a realita

Všechno podstatné je vlastně obsaženo v názvu článku Jiřího Turnera „Multikulturalismus nefunguje, multikulturalismus existuje“, který byl podnětem k tomuto mému textu. Je to tak, různé „kultury“ se mísily už v prehistorii... 

V diskuzi pod statí pana Turnera jsem napsal, že masivní imigrační vlna valící se do Evropy je prostě realitou, s kterou se dříve nebo později i u nás budeme muset vyrovnat. Domníval jsem se, že proti tomu nelze nic namítat. Jistá paní však oponovala, že nás prý tento můj názor staví do pozice, že migranty musíme akceptovať, ale že ve skutečnosti nemusíme. Uvedla dále: „Multikulturalizmus nie je veľkou prírodnou katastrofou, ktorej by sa nedalo vyhnúť, a preto ju „musíme“ akceptovať. Pravdou je, že nemusíme. Nemusíme svoje krajiny poslušne odovzdať prichodzim, ktorí prinášajú pre nás neprijateľnú ideológiu a svoje maniere. To je plán neomarxistov a ani oni sami nevedia predpovedať ďalekosiahle, nezvratné a vonkoncom nie pozitívne zmeny, ktoré nám to prinesie. Potom budú „prekvapení“ a budú tvrdiť, že „oni to mysleli dobre“. Ale dobré úmysly dlaždia cestu – viete kam.“ 

Když pominu, že jsem nemluvil o multikulturalismu, ale o imigrační vlně, je podstatný rozdíl mezi pojmy „akceptovat“ a „vyrovnat se“. A s tím, zda je či není nepřestávající příliv lidí z muslimského světa a z Afriky do Evropy přírodní katastrofou, se to má asi následovně. Byl Hitler se svou nacistickou ideologií přírodní katastrofou? Jistě nebyl, pokud rozumíme pod pojmem přírodní katastrofa náhlé narušení dosavadního stavu, které způsobily živly. Avšak Hitler a jeho nacisté byli i se svými ambicemi a spády jistě dílem přírody, neboť se narodili. Mohly tehdejší mocnosti reagovat na jeho počínání jinak? Bezesporu mohly. Mohlo tenkrát Československo reagovat jinak, třeba se vojensky bránit nacistické agresi? Určitě mohlo. Leč události se v té době odehrály tak, jak to známe z historie. Totéž platí o bolševickém režimu, který si mnozí ještě pamatujeme. A mohli jsme na něj reagovat jinak? Jistě mohli, avšak nereagovali. Realita byla v obou případech zkrátka taková, jaká byla. 

Dnes je zase realitou, že do Evropy proudí lidé z různých končin světa ve značně zvýšené míře, než bylo po řadu desetiletí obvyklé (jinak migrace lidí zejména na trase Asie–Evropa probíhá už minimálně patnáct set let). Dnes je zase realitou, že muslimský svět je v krizi, a že militantní agresivní islám je na vzestupu (nebo už ne?). No a různé státy, skupiny a síly na tyto skutečnosti různým způsobem reagují. Mohou reagovat jinak? Zcela určitě mohou! A my, máme schopnost přimět ty rozhodující síly, aby reagovaly tak, jak si představujeme? Nemáme!

A jak si vlastně „my“ představujeme, že by se problémy plynoucí ze současné reality měly řešit? Potíž je v tom, že se termín „my“ skládá z mnoha elementů, které zastávají rozdílné, často protichůdné názory, a na jednotném postupu se neumíme pořádně shodnout ani v české kotlině, kde se stran „invaze militantních muslimů“ toho příliš neděje. Nejspíš k velké lítosti všech bojovně naladěných vlastenců, ať už jsou to „konvičky“, stoupenci Čecha jak poleno Okamury, nebo krušní či veselí domobranci druhu canis lupus familiaris.

Jeden člověk mi v diskuzi pod Turnerovým článkem také napsal: „S touto ,realitou´ by se dalo vyrovnat během dvou hodin.“ Jak to myslel? Postupně v dialogu vyjádřil názor, že by prý stačilo „jednoduché politické rozhodnutí ,je zakázáno vyzvedávat u libyjského pobřeží migranty a dovážet je do Evropy, kdokoliv tak činí, páchá zločin´ – a jeho následná aplikace by tu ,realitu´ drtivě posekalo“. Taková naivita u dospělých lidí mě nepřestane asi nikdy udivovat. Kdo by měl v současnosti kompetenci takové rozhodnutí učinit? Navíc je zřejmé, že o takových věcech nerozhoduje žádný jedinec, absolutní vládce. Potom ovšem přicházejí na řadu otázky, na jaké úrovni by mělo být podobné rozhodnutí učiněno? Jaké síly by cosi takového dokázaly prosadit? Kdo a jakými nástroji by zajistil jeho všeobecné dodržování?

Zmíněný diskutér mě navíc vyzval, že nemám argumentovat mezinárodním a námořním právem, protože „právo jsou slova na papíře, pro jejichž znění zvedlo ruku určité kvórum určitých lidí“. A prý se „slova na papíře dají přepsat do jiné podoby a ruce lze zvednout velmi rychle“. Odhlédnu-li od toho, že toto vyjádření vlastně popírá tvrzení, že by s imigrací dalo vyrovnat během dvou hodin zmíněným rozhodnutím, pak opět musím žasnout nad naivitou dotyčného pána. Zákony se jistě dají změnit, nebo zrušit a lze i odhlasovat jiné. To ale není jednoduché ani v našem parlamentu. Jakou by pak měla naději na úspěch snaha změnit v uvedeném duchu mezinárodní a námořní právo? Prý s nimi operovat nemám, ale ona existují. Je hodně komické tvrdit, že existuje snadné řešení problému imigrace, ale za předpokladu, že se nevezmou v úvahu  existující zásadní okolnosti.

A tak je to vlastně stále se všemi těmi bojovně naladěnými vlastenci a muslimobijci. Oni by  celý problém masivní imigrace vyřešili raz dva (ein zwei, jak říkáme my latiníci), kdyby k tomu však měli kompetence. A snad právě proto je nemají, a doufám, že ani mít nebudou.

Odkaz na článek Jiřího Turnera: http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=614350